Kudy chodí, tudy vyvolává ne snad nadšení, nýbrž tichou, potutelnou, těžko vysvětlitelnou, zato snadno sdělitelnou radost. Paterson, novinka režiséra Jima Jarmusche, jedním slovem těší.
Jim Jarmusch patří ke generaci amerických nezávislých filmařů, kteří se vyprofilovali v 80. letech a položili tak základ boomu zaoceánské nezávislé kinematografie následující dekády spojované zejména s Quentinem Tarantinem. Jarmusch byl vždycky spíše pozorovatel než vypravěč: ve filmech jako Trvalá dovolená, Podivnější než ráj nebo Mimo zákon své postavy z okraje společnosti stavěl do fádních situací a všedních dialogů, podtržených nenápadným humorem. V 90. letech natočil majstrštyky Mrtvý muž a Ghost Dog - Cesta samuraje, v nichž svým hrdinům dopřál (životní) cesty a (metafyzický) přesah.
A pak - tápal, hledal, čekal. Zpětně se zlomovým okamžikem jeho tvůrčí dráhy zdá být film Hranice ovládání (2009), ve kterém Jarmusch dovedl do krajnosti svou formální metodu - epizodičnost a repetici. Formálním experimentem, v němž se jedna a táž situace s minimálními změnami opakuje ad absurdum, skutečně otestoval hranice ovládání publika.
Paterson je pak totéž, ale úplně jiné. Stejný model má najednou úplně opačný efekt: tím, čím Hranice ovládání diváka záměrně odstrkovaly, ho Paterson objímá, tím, čím starší film brutálně selektoval publikum, ten novější otevírá náruč tomu nejširšímu.
Paterson je řidič autobusu, který žije v městečku Paterson. S jedinou narážkou se shoda jmen dále neřeší. Paterson vstává každý den ve stejnou hodinu, nasnídá se, jde do práce, jde z práce, popovídá si s manželkou Laurou, vyvenčí psa, staví se na pivo. Mezitím píše básně - drobné glosky všední reality. Laura si zato každý den najde k zábavě něco jiného: peče košíčky, učí se hrát na kytaru, dekoruje byt...
A to je (skoro) všechno. Škvírami toho laskavého stereotypu prosakuje život: v záblescích konverzací cestujících, v monolozích šoférova nešťastného kolegy, v situacích v šoférově oblíbeném baru... Laura je trochu vyžírka, černoši v autě mohou odkazovat k Ghost Dogovi a etuda s Japoncem je Jarmusch v kostce, ale o tom si každý může myslet svoje - ostatně jako pes Marvin. Zůstává hřejivé vědomí, že za tím vším "něco", nějaké jiné významy než ty evidentní, je, ale i kdyby tam náhodou nebylo nic, stejně je nám s Patersonem dobře. Můžeme ten pocit dávat do slov, nebo nemusíme, stejně jako šoférující básník a básnící šofér. Aha!
