Jako na skvělého herce a jednoho z nejlepších kamarádů Václava Havla bude na zesnulého Jana Třísku vzpomínat vdova po bývalém prezidentovi Dagmar Havlová. Přestože po zprávách o Třískově pádu do Vltavy jeho skon čekala, tragická smrt ji silně zasáhla. Další Třískova herecká kolegyně Vlasta Chramostová připomněla jejich společné hraní v Divadle za branou. "Budu na něj vzpomínat v nejlepším," řekla.
Havlová zkouší na Vinohradech, kde se spolu s Tomášem Töpferem 21. října objeví v inscenaci Goldmanovy hry Lev v zimě. Uvedla, že brzy po úmrtí blízkého člověka se jí jen těžko formulují myšlenky. "Pořádně jsem se nevyjádřila ani k odchodu manžela," vzpomíná si.
O Třískovi řekla, že byl perfekcionista. "To se mi líbilo. Dbal o to, aby byl ve fyzické formě, ale boží cesty jsou nevyzpytatelné. Vzpomínám na něj jako na skvělého herce a Vaškova jednoho z nejlepších kamarádů," uvedla s poukazem na letité přátelství Václava Havla a Jana Třísky. Tříska jim byl v lednu 1997 svědkem na svatbě, Havel zase svědčil na svatbě Třískovi.
Dagmar Havlová si nemyslí, že Tříska svůj život ukončil sám. "Zpočátku to tak opravdu vypadalo, ale myslím, že tato teorie už je vyvrácená odborníky. Nechci spekulovat," dodala.
"Když hrál Tříska kdysi v Divadle za branou Oidipa, byla jsem jeho Iokasté. Naposledy jsme spolu hráli v Divadle Archa v Havlově Odcházení. Myslím, že světoběžník přišel domů umřít," řekla Vlasta Chramostová.
"Napadly mě dvě citace: (ruská básnířka Marina) Cvetajevová, která říká, že vlast není území, ale nezměnitelnost krve, a (Jiří) Voskovec, který říkal, že domov není tam, kde si pověsíš klobouk, ale kde se pověsíš," uvedla k odchodu slavného českého rodáka. Signatářka Charty 77, která je o deset let starší než Tříska, řekla, že spatřuje jistou podobnost v Třískově úmrtí se skonem Vlastimila Brodského. "Myslím, že to jsou podobné motivy, protože stáří není žádná radost. Vím, o čem mluvím. Budu na něj vzpomínat v nejlepším," řekla.
Tříska už jako student DAMU vystupoval v Národním divadle, kam ho hned po absolutoriu v roce 1959 angažoval Otomar Krejča. Pojetí, s nímž vyjadřoval senzibilitu svých hrdinů, souznělo generačně s názory mladého publika. Roku 1965 přešel do Divadla za branou, kde s Krejčou, Josefem Topolem, dramaturgem Karlem Krausem či herečkou Marií Tomášovou pomáhal spoluvytvářet profil divadla jako básnické dílny a jeviště rezonujícího s dobou.
