Krnovsko - pražská skupina Bratři Orffové vyráží na turné se svým druhým albem Šero. Křehká nahrávka, míchající akustický folk s elektronikou byla mimo jiné nominována na Cenu Apollo jako deska roku 2013. Pražskému publiku ji skupina představí 29. ledna v žižkovském Paláci Akropolis. O vzniku alba, městu Krnov i budoucnosti skupiny hovořili zpěvák a textař Ivan Gajdoš a kytarista Lukáš Novotný.
Album Šero vyšlo osm let po předchozím debutu. Důvodem byl jen perfekcionismus nebo třeba i lenost?
Lukáš Novotný: Asi obojí. Jsme leniví perfekcionalisté. Trochu za to může i sama doba - všechno okolo utíká příliš rychle. Celé to působí, jako by se za celou tu dobu vlastně skoro nic nestalo - až na ty malé děti, co mezitím už chodí do školy. Jak se na těch osm let všichni ptají, tak mám skoro pocit, že jsme už opravdu staří. A najednou si nejsem jistý, jestli jsme to vůbec měli dodělávat a vydávat.
Není to jen pocit? Dnes přece už skoro nikdo nevydává desky po roce...
LN: Hlavně v tom asi byla touha něco doříct. Vlastně jsme na tom průběžně dělali celých těch osm let. Materiál se utřiďoval, ověřoval a buď pak do sebe zapadnul nebo ne. Byl to přirozený proces. Vlastně jsme nikdy nebyli profesionální kapela, spíš jsme hlavně kamarádi.
Datum vydání 11.11. jste plánovali dlouho?
Ivan Gajdoš: To naopak byla náhoda.
LN: Neplánovali jsme to a do poslední chvíle nebylo jasné, zda se to datum vůbec stihne. Jasné bylo jen vydání digitální verze. A to, že bude i vinyl bylo jasné až potom, co jsem uspěli na Hithitu.
Na crowdfundingovém portálu Hithit.cz vám příznivci poslali o třicet tisíc víc, než jste požadovali. Věřili jste tomu od začátku, že to klapne?
LN: To mělo zajímavý vývoj. Ze začátku tam bylo frajerství, že jako je to jasné, že se tam ty peníze sejdou, ale postupem času se nám tak trochu začala třást kolena, jestli nakonec bude někdo reagovat. Vůbec to není žádná samozřejmost, a to i u slavnějších jmen než jsme my. Byl jsem překvapený - těch lidí bylo nakonec 270. Fanoušci sobě. Ještě jednou děkujeme.
Debutové album vznikalo jen v triu, kromě vás dvou byl u toho ještě Matouš Godík. Potom ale vznikla regulérní sedmičlenná koncertní skupina. Nahrávání se účastnili všichni?
IG: Tentokrát ano.
LN: Navíc jsme nahrávali i skladby, které už jsme mezitím hráli na koncertech. Třeba písničky Trávy jsme udělali nakonec už třetí verzi.
Reakce na nové album byly vesměs příznivé až nadšené - s jednou výjimkou, a to na stránkách Radia Wave, kde vyšly texty, kterým se dříve říkalo poprava. Už jen titulky "Bratři Orffové maskují naivitu za křehkost" nebo "Když je slovo pozadu za hudbou..." hovoří za vše. Zaskočilo vás to?
LN: Tak určitě to nebylo příjemné překvapení. Ale vše má své souvislosti. Máme tu zkušenost, že jsme kapela, kterou lidé buď milují, a nebo je štve. Jen málokdy něco mezi tím. Tohle to potvrzuje. Nebylo úplně nejšťastnější, že toto hodnocení vyšlo jako první. O to více si pak člověk váží každého názoru, který je opačný. A těch se naštěstí nakonec objevilo o dost více. Vlastní názor je pro nás opravdu hodně důležitý. I proto jsme se rozhodli, že celé album je volně ke streamovému poslechu jak na serveru soundcloud tak bandcamp. je zajímavé, že na prodej to ve finále ani moc velký vliv nemělo. První edice byla vyprodaná už před Vánocemi a druhé se daří taky dobře.
IG: Ta rozporuplnost je vlastně pozitivní. Pokud to někoho štve, znamená to, že mu to není lhostejné.
LN: Taky, jak jsem říkal, se změnila doba. Když vyšlo Bingriwingri, hodně na něm všichni oceňovali rustikálnost příběhu, upřímnost a bezelstnost. Dnes letí spíše cynismus mnohdy mylně považovaný za nadhled. Internet, sociální sítě a hordy grafomanů často působí spíše jako nějaká "egoaréna", než jako důvěryhodný a seriózní zdroj. Jako by se mnozí báli sami sobě přiznat, že také někdy byli a čas od času stále jsou naivní, že v nich pořád někde jsou děti, které měly svoje sny. Ale na tom Wavu se mi líbilo, jak je to napsané. Bylo to přísné, ale vyargumentované. A bylo fajn, že to naštěstí nesklouzlo k lacinému "hejtu".
Debut se hodně trefil do tehdy čerstvé folkotroniky, ale v současnosti jsou trendy a móda jinde. Chtěli jste tentokrát znít jinak a nebo naopak navázat na tu předchozí linii?
IG: Samozřejmě byla především snaha udělat to co nejlepší.
LN: Zkusili jsme občas pozměnit formu, pohrát si s tím. Ale pokud tam je Ivan a jeho charakteristický hlas, tak se toho už moc dělat nedá, aby to bylo nějak diametrálně odlišné. I s těmi texty už to moc jiné nebude. Nemá smysl s tím bojovat.
Výrazným stavebním prvkem je, jak už bylo řečeno, určitá naivita. A je jen otázkou, zda k ní posluchač přistupuje pozitivně nebo negativně. Nebyl z vaší strany strach, že to někdo bude chápat jako slabost?
IG: Já myslím, že to je naše výhoda. Moc lidí to nemá odvahu udělat.
LN: Na koncertě jasně pozorujeme, že lidem to chybí. Cítí se tam pak dobře, jako v prostředí, kde se za něco podobného nemusejí stydět. Komunikace pak funguje. A je to poznat i na návštěvnosti. Hodně, i poměrně známých kapel, si často stěžuje, že vyjedou někam mimo svůj region a přijde tam na ně jen pár lidí. Nám se tohle nikdy nestalo - i v tom nejzapadlejším místě na nás přišly minimálně desítky, ale většinou jdou návštěvy spíš do stovek.
IG: Ti lidé asi potřebují někoho, komu se dá věřit. Něco, co není jen trend.
LN: Protože nejsem autor, můžu přidat svůj názor, že to je i těmi písničkami, které jsou nadčasové. Kdo nám vytýká naivitu nebo lyričnost, nepochopil, že to je základ, ze kterého vycházíme.
Baví vás to i u jiných interpretů?
LN: Mě hrozně potěšili třeba Kieslowski, ty musím pochválit. Občas, když je poslouchám, tak mě to i regulérně dojímá.
O čem je Šero podle vás nejvíc?
LN: O snílcích, kteří se jen stěží vyrovnávají s realitou a žijí v tom, že je zadupe do země. Asi si na to nikdy nezvykneme.
Pro nezasvěceného posluchače je leitmotivem těch písní město Krnov, ovšem jako jakési místo bezpečí, ale i bezčasí. Jak vnímáte jeho proměny?
IG: Určitě se mění hodně k lepšímu. Je to mnohem hezčí město, než když jsem tam ve čtrnácti letech přišel. Pořád se tam něco staví, opravuje.
LN: Já jsem se tam před časem po deseti letech vrátil a hodně mě ta změna překvapila. Ale ne ta vnější podoba, ale to, jaké tam jsou možnosti. Žije se tam skromně, ale jen pro to, že tam jsou lidé k tomu donuceni. Chybí tam příležitosti, mladí odcházejí.
IG: Ta atmosféra mě každopádně ovlivňuje. Kousek vedle je Bruntál a jsem si jistý, že tam by mě ty texty nenapadaly.
Svým způsobem se nabízí paralela ke kapele Houpací koně, kteří v podobnou dobu jako vy vydali vynikající desku Everest, která je zase prodchnutá atmosférou Ústí nad Labem.
LN: Jenže rozdíl je v tom, že Ústí je poměrně velké město a navíc jen hodinu z Prahy. To se s našimi skoro čtyřmi hodinami cesty nedá srovnat. Krnov je pohraničí. Ale ty poetiky jsou podobné - i když Ivana to ovlivňuje jinak než frontmana Koní Jirku Imlaufa. Ivan má i jiný postoj k psaní. Jirka píše pořád, Ivan jen nerad. U nich je taky ten podtón stále stejný, my jsme si teď nedávno uvědomili, že debut je pro nás určitý začátek a Šero pak konec. Kruh se uzavřel. Koncerty k albu budou, ale neplánujeme dál. Dřív jsme pro to možná byli ochotni zemřít, teď hrajeme pro život.
Koncertní sérii zahajujete 29. ledna v Pražské Akropoli. Nikde ale nefiguruje zda to bude i křest. Jak to tedy bude probíhat?
V Akropoli začínáme. Hostem bude norský multiinstrumentalista Moodi. Jako úplně první
byl nominovaný ve čtyřech kategoriích v norských Grammy. Bude to pojaté taky jako křest, ale jakým způsobem, to zatím jenom tušíme. Následovat bude několik koncertů v průběhu února a března (Ostrava, Krnov, Polička, Opava, Police nad Metují, Brno, České Budějovice, Pardubice - pozn. red). V létě bychom poté chtěli zažít ještě pár hudebních festivalů, kam bychom se hodili a nepřehrála nás produkce z vedlejšího pódia. No a taky věřím, že se podaří uskutečnit, alespoň pár plenérových vystoupení v místech se specifickou atmosférou nebo historií. To je taková moje malá vize tzv. "ztracených koncertů". Ale jestli z ní budou i ostatní z kapely stejně unešení jako já, to se ještě ukáže. Anebo se pomalu ztratíme v šeru.
