Jedenáct let vedl Královskou filharmonii v Liverpoolu, přesto tvrdí, že kdyby měl druhou šanci, dirigentem by se nestal. "Jen z nevědomosti se může člověk mého, tedy průměrného nadání do takového podniku pustit," říká Libor Pešek. Slavný hudebník vypráví i o České filharmonii nebo o tom, jak odmítl slavného "brouka" Paula McCartneyho.
Dirigujete už pětašedesát let. Baví vás to ještě?
Mám koncerty na Prague Proms a šest koncertů ve Velké Británii, tam jedeme i na dva festivaly v létě, takže mám pořád co dělat. Až trochu moc na můj vkus.
Často říkáte, že vás k dirigování přivedla shoda okolností. Jaké okolnosti to byly?
V mládí jsem byl, myslím, dost povrchní kluk, jehož bavil big band a detektivky. Po maturitě jsem se rozhodoval, kam jít na vysokou, na vojnu se mi nechtělo. Chtěl jsem na filozofickou fakultu, jenže mě nevzali. Nakonec jsem se doslechl, že Akademie múzických umění nabízí abiturientský kurz, přípravu pro dirigentský obor, tam jsem se přihlásil. Přes prázdniny jsem se naučil zpaměti partituru Dvořákovy Novosvětské symfonie, složil jsem zkoušky a pak pokračoval ve studiu na AMU. S odstupem pětašedesáti let si říkám, že bych do toho znovu nešel. Jen z nevědomosti se může člověk mého, tedy průměrného nadání do takového podniku pustit. Protože to, co chybí v talentu, musí se těžce dohánět tvrdou prací.
Vedl jste ale orchestr v holandském v Leeuwardenu a později Královský liverpoolský filharmonický orchestr ve Velké Británii. Bylo pro vás složité se prosadit v čele západních symfonických těles?
Vztahy v holandských orchestrech nebyly příliš přátelské. Že je dirigent nepřítel číslo jedna, je přirozené. Je vždy v ohnisku největší kritiky, ale když jste dospělý, útoky ustojíte. Jenže když jste mladý, mohou vás takové věci zraňovat. Není jednoduché ve třiceti letech šéfovat orchestru, v němž hrají padesátiletí šedesátiletí chlapi, kteří už pracovali se světovými dirigenty. Jakoukoli nepřipravenost vycítí a z orchestru občas zazní jízlivé poznámky, polohlasně, aby nebylo jasné, kdo je řekl. V době, kdy jsem byl Holandsku a v Británii, už jsem ale četl buddhistickou literaturu, která mě ovlivnila a pomohla mi.
S přijetím nabídky Královského liverpoolského filharmonického orchestru v roce 1987 jste prý dlouho váhal. Proč?
Měl jsem původně přijet na jedno hostování, ale právě v té době byl na odchodu šéf liverpoolského orchestru. Po mých koncertech mi do týdne nabídli jeho místo. Po deseti letech v Holandsku jsem měl života v cizí zemi dost. Tehdy zasáhla moje manažerka, že jestli to myslím se svou kariérou na Západě opravdu vážně, měl bych místo přijmout, protože Liverpool není žádný "backwater", zapadákov, a jeho orchestr patří k nejstarším a k nejlepším v Británii. Zkusil jsem to a zůstal jedenáct let. Orchestr mě přijal, měli jsme se rádi a mimo jiné jsem se přesvědčil, že mezi českým a britským humorem není velký rozdíl. Byla to hezká doba - nebrali jsme se příliš vážně, vážně jsme brali to, co děláme.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 30. KVĚTNA 2016.
