Domácí hudební tipy
Německá patnáctka a temná poezie kočičích pohledů

Hrát dnes okrajovou hudbu už neznamená mít problémy s režimem (který jediný věděl a diktoval, jak má vypadat ta správná kultura) jako kdysi, a ani ekonomický tlak zde nehraje roli. Mnohdy jde naopak o výjimečnou, sváteční událost, s kouzlem neopakovatelného okamžiku, u kterého si i publikum uvědomuje, že nejde o všední záležitost. A když se podobný pocit unikátnosti podaří přenést i na nahrávku, znamená to polovinu úspěchu.

B4: Germanium (Polí 5)  
https://poli5.bandcamp.com/album/germanium

Českolipsko-pražské kvarteto, které se snad jako jediné u nás hlásí ke krautrocku si dlouhá léta lebedilo v převážně studiové podobě s dlouhými hibernačními pauzami, ale poslední léta nejenže celkem koncertuje, ale i doslova chrlí jedno album za druhým. Loni pak k patnáctým narozeninám odehrálo unikátní patnáctihodinový koncert, sáhlo do svých archivů a vydalo kolekci patnácti alb, ke kterým jako bonus vyšla i nová nahrávka.

Germanium opět hýří zvukovou pestrostí a vyžívá se v použití bohatého arzenálu historických nástrojů. Ale co do hustoty nápadů, zůstává jak za předchozím vynikajícím albem Lux Oxid, tak za předešlým Didaktik National Legendary Rock. Mnohem víc tentokrát vystupuje na povrch dojem naprosté improvizace a zvukové, ve studiu dotažené koláže, než propracovaných skladeb s předem jasnou vizí. Zajímavost a technické zpracování často vítězí nad muzikantstvím.

Co se daří i tentokrát, je udržení atmosféry tajuplnosti; určitého napětí, ve kterém je posluchač záměrně ponecháván od začátku do konce. Libé plochy analogových kláves opět střídají až industriální ruchy, mnohde podepírané strojově minimalistickým  i syrovým rytmem.  Nade vším pak plave konejšivý a až terapeuticky vemlouvavý Federselův hlas. Celá nahrávka zpětně trochu působí jako pozvolná příprava na vynikající finále v podobě závěrečné dvojice skladeb Abend a Lusatia.

Hlavně v nich se ukazuje, jak moc má tvorba B4 společného s kulinářským uměním. Silný výsledek tu vzniká nejen použitím kvalitních ingrediencí, ale také chuťovou vyvážeností a opatrným dávkováním koření - se starým známým pravidlem, že méně je někdy více. Protože stejně jako lze snadno jídlo překořenit, může zde dojít ke zvukové přesycenosti: onen pocit se objevuje například u "koncentrované" skladby Black Flanger.

V melancholickém oparu si lze album pustit s funkcí repeat a postupně pronikat hlouběji a hlouběji do nálad - a nebo se odvážně vrhnout do bonusové části, nabízející více než dvacet hodin hudby. V obojím případě se lze snadno dostat do pocitů Carrollovy Alenky, setkávající se v pozoruhodném příběhu se zážitky i tvory sice nečekanými a ne úplně vždy příjemnými, ale přesto příjemně provokujícími fantazii a nabízejícími novou zkušenost. Což je vždy k nezaplacení.

Tamers Of Flowers: Mezi nebem a zemí (Guerilla)  
http://bandzone.cz/tamersofflowers

Někde mezi undergroundem a příležitostnými seskupeními typu Sváteční pop Petra Nikla se nacházejí Tamers Of Flower, nevšední a sporadicky vystupující kapela v čele s výtvarníkem Liborem Krejcarem. Už debut Lesní hřbitovy přinesl nevšední ukázku pozoruhodného vidění světa, druhé album, vydané po dlouhých devíti letech, v tom jen důsledně pokračuje.

Nová nahrávka připomíná ze všeho nejvíc melodram: do temných, industriálně repetitivních základů Krejcar deklamuje své vize. Texty,  které bez problémů obstojí i jako poezie v psané formě, mohou připomenout tvorbu Pavla Zajíčka, ale v působivém podání Libora Krejcara, kterému často jako ozvěna sekunduje Mariana Krejcarová zní výsledek neméně originálně. Právě oni dva a dunění barelů jsou jedinou spojnicí současné, výrazně obměněné sestavy, s tou předchozí.

Působivost samplů a ozvěny elektronické minulosti z debutového alba nahradila syrovost, se kterou se zařezávají riffy kytary i rozléhá šamanské bubnování. Navzdory odlišným  prostředkům se tak uchovává nejen síla poetiky, ale až magické vyznění skladeb. Abstrakce i surrealismus, umělecká vznešenost i špína ze sklepa. A při detailnějším zaposlouchání i nečekaná pestrost prostředků: jestli že třeba úvodní skladba stojí na důmyslném předivu basy, v té následující se objevují mezi kytarovým skřípáním až nezvykle monumentální melodií podepřené chorály.

Většina nahrávky se ovšem nese v duchu zamyšlenosti, kde je hudba jen podkresem mluvenému slovu; připomíná to občas vyprávění snů či osobité autorské čtení. A ačkoli vazby na DG 307 či na harmonické postupy známé ze skladatelské tvorby Mejly Hlavsy jsou tu zřejmé, nejde o - v českém undergroundu tolik časté - kopírování, ale o navazování jako na výchozí bod. Ten je tu podobnou inspirací jako Krejcarovo originální výtvarné cítění. Nezbývá než doufat, že se tentokrát další nahrávka objeví ještě v tomto desetiletí...