Něžná pedanterie, úsvit mnichů a <span>soumrak provokatérů</span>

Dnešní Ekvalizér představuje poslední z jarních kandidátů na album roku: novinku folk-rockových puntičkářů Grizzly Bear a triumfální opus amerických experimentálních metalistů Sunn O))). V tipech se dočkáte i drobné „plačky nad Eminemem“.

Grizzly Bear, jedna z mála kytarových kapel, o niž se stará progresivní elektronický label Warp, se svým třetím albem zařazuje mezi nejkreativnější kapely současnosti. Brooklynské kvarteto na něm skládá duchaplně kolážovitou poctu americké folkové tradici a výsledkem je původní experimentální pop až symfonických rozměrů.

S výjimkou neodbytného singlového hymnu Two Weeks (video ZDE) však nejde o materiál, který lze docenit na první nebo druhý poslech. Podobnou radost z kontinuálního objevování vám ale na indie-rockové scéně hned tak někdo nenabídne. Skladby jsou plné meandrů a nečekaných rytmických i melodických manévrů, přesto nepůsobí těžkopádně ani zbytečně artistně. V té úzkostlivě organizované směsi chorálních harmonií (zpěvem tu vládne každý z čtyř členů skupiny), bohatých aranží a folk-rockového crossoveru je totiž zakleta zřejmá lehkost.

Kdyby to neznělo příliš suchopárně, řekl bych, že deska Veckatimest (pojmenovaná po jednom nezalidněném ostrově) připomíná brilantní naučný pořad. Jenže hudbu Grizzly Bear charakterizuje nejen jistá pedanterie a puntičkářský přístup v komponování, ale také schopnost neustále překvapovat a podmanit si pomocí netriviálních emocí věčně roztěkanou pozornost (post)moderního posluchače.

Staré dobré monolity a jejich nové dimenze

Aktuální opus experimentální metalové dvojice Sunn O))), která ve čtvrtek rozvibrovala vitráže pražského novogotického kostela Sacré Coeur, opouští dogmatismus zvuku dvou kytar: pánové Stephen O´Malley a Greg Anderson na albu Monoliths and Dimensions nečekaně přimíchávají do syrové rozvazbené hmoty nové ingredience v podobě kosmického jazzu a „spektrálních“ harmonií. Ostatně, názvy prvních dvou skladeb – Agharta a Big Church - jsou referencí k Milesi Davisovi.

Sedmé album klíčových amerických představitelů tzv. drone-metalu (drony = shluky dlouze držených tónů) zpestřují svou přítomností četní hosté. Vedle těch očekávatelných (australský elektronik a kytarový génius Oren Ambarchi, enigmatický maďarský vokalista Attila Csihar nebo Dylan Carlson ze spřízněné skupiny Earth) tu ale zní sekce lesních rohů a trombónů, harfa, flétna, i smyčce a v neposlední řadě také vídeňský ženský sbor vedený perskou zpěvačkou Jessikou Kenney. Přesto je kytara na Monolitech i nadále zdrojem tíživě pomalých zvukových stěn a zpětných vazeb – zůstává tradičním nástrojem přivedeným do naprostého extrému.

„Monolity a dimenze jsou naší nejupřímnější nahrávkou“, říkají Sunn O))). Ať už si o tom budeme myslet cokoli, jisté je, že místo zvukových skrvn je na téhle jedinečné desce cítit akcent na každý detail. Co do produkčních nákladů mimořádně náročné album dronemetalových věrozvěstů navíc místy působí jímavě až konejšivě, jako v závěrečné skladbě Alice. Tato kompozice - zřetelná pocta americké jazzové pianistce a avantgardní skladatelce Alice Coltraneové - je vůbec nejpřekvapivější položkou desky. V rozvolněném úvodu evokuje soundtracky Bernarda Herrmanna či Ennia Morriconeho, a přes silně atmosférické pasáže se vyklene až hořkosladkému závěru s klimatickým sólem na trombón. Ještě nikdy se Sunn O))) tolik nepřiblížili hudbě, o níž se dá říct, že je nejen maximálně fyzická a monumentální, ale i oduševnělá a podivuhodně krásná.

Uhrančivou skladbu Big Church z nového alba poslouchejte ZDE.

Tip týdne:
The Field: Yesterday and Today (Anti)
Očekávaný následovník jednoho z nejnadšeněji přijatých techno alb poslední let, From Here We Go Sublime (2007) od švédského elektronického skladatele a producenta Axela Willnera (aka The Field). Na novince jsou skladby snad až příliš dlouhé, přesto pro tuhle pozoruhodnou hudbu platí, že se hodí víc k poslechu do sluchátek nežli do klubu.

Zklamání týdne:
Eminem: Relapse (Interscope)
Návrat bílé raperské hvězdy po pětileté odmlce s věrným producentem (obsesívní vyznavač zvukové čistoty Dr. Dre) v zádech. Eminemova provokatérská recidiva ale nepřináší hudebně ani tematicky nic nového: autorovo maniakální nenávistné staccato tu působí poněkud křečovitě a jeho „frky“ jsou zábavné jen sporadicky. Určující pocit: neodbytné déja vu.