Po experimentech s elektronikou či post-bop/fusion výbojích posledních alb zatoužil americký jazzový kytarista John Scofield zase po něčem tradičnějším. Mnohem tradičnějším. Na albu Piety Street se vrhl na gospel.
Původně chtěl John Scofield nahrát klasický bluesový repertoár, ale nakonec se rozhodl sestavit desku ze svých oblíbených gospelových skladeb. "Prostě jsem zapochyboval, jestli svět potřebuje další album dvanáctitaktových blues," vysvětluje Scofield změnu plánu a zároveň nahrává na smeč. Protože kdyby se mu žánrový obrat nevyvedl, hned by mu někdo mohl vpálit, zdali svět potřebuje další gospelové album. Naštěstí netřeba smečovat.
Intelektuální gospel?
Piety Street je důvěryhodné gospelové album, ačkoliv sám Scofield na obalu CD uvádí na pravou míru, že "nepřijal žádné formální náboženství". Možná právě odtud pochází ona důvěryhodnost, aspoň pro ostatní nevěřící Tomáše: Scofieldovo pojetí gospelu postrádá jakékoliv protivné misionářské podtexty. Scofielda na gospelu fascinuje síla samotné hudby, duchovní odkaz lidí z masa a kostí - autorů gospelových skladeb, zpěváků a muzikantů. Civilnost přitom neznamená ztrátu procítěnosti, pouze absenci jisté interpretační hysterie.
Na druhé straně, právě odstup od živočišnosti by mohl fanouškům "pravého" gospelu na Scofieldově pojetí vadit. Lze si představit kritiku z ortodoxního gospelového tábora, která by mohla nést třeba titulek "Scofield má příliš studený čumák". Nemá, pouze projevuje emoce rafinovaněji.
Hříčky s ikonografií
"Bezvěrecký" přístup umožňuje jistý nadhled nad žánrovým kánonem, byť Scofieldovy příznivce může překvapit neobvykle vysoká míra tradicionalismu. Kytarista občas vybočuje z gospelových mantinelů klopotnými bopovými sóly, jazzovými harmonickými rozklady a různými drobnými aranžérskými vtípky, jako třeba reggae dovětkem k notoricky známému tradicionálu Motherless Child.
S gospelem sousedí blues (stejně jako na náměstí s kostelem sousedí hospoda) a tak nepřekvapí, že došlo i na "čistokrevnou" bluesovovou úpravu písně The Old Ship of Zion z pera "otce gospelu" Thomase Andrewa Dorseyho. Aby nebylo nezvyklostí málo, dva naprosto stylové goslely si Scofield sám napsal. Jak píseň It‘s a Big Army, tak nápěv instrumentálky But I Like the Message působí málem tradičněji než tradičně. Nečíst autorské kredity na obalu CD, dáte ruku do ohně, že se jedná o nějaké znovuobjevené gospely ze 30. let minulého století.
Ovšem nemůže být řeči ani o znevažování, natož parodování gospelu. Scofieldův přístup ke klasice je vpravdě pietní. Občasné odbočky od vžitého pojetí gospelu jsou spíš vtipné než rouhačské. Asi jako samotný obal alba, na kterém jsou jednotliví muzikanti vyobrazeni coby svatí na svících. "Mesiášovi" Scofieldovi plá v hrudi místo Kristova srdce kytara. Baskytarista George Porter, Jr. drží v náruči miniaturního Scofielda jako plešatého Ježíška.
Nový žánr, nová "all stars" kapela
Pro potřeby gospelového repertoáru sestavil Scofield novou kapelu, kterou už stihl představit na loňském turné, které zavítalo i do Prahy. Zásadní postavou projektu je krom Scofielda varhaník, klavírista a především zpěvák Jon Cleary, známý spoluprací s bluesmany B. B. Kingem a Tajem Mahalem či z kapely kytaristky a zpěvačky Bonnie Raitt. Zmíněný baskytarista George Porter, Jr. bývá díky podílu na zvuku legendárních The Meters na sklonku 60. let označován za inspirátora funku. Základní kvarteto doplňuje bubeník (a také herec) Ricky Fataar, který v minulosti bravurně zvládal žánrové rozpětí od Beach Boys až po jazz a blues.
Jako host se navíc ve třech písních objevil neworleanský zpěvák John Boutté, známý nejen jako vynikající interpret gospelů a soulu, ale i afro-kubánské hudby. Exceluje v uvolněném, houpavém pojetí Something‘s Got a Hold On Me, skladbě reverenda Jamese Clevelanda, jednoho z tvůrců moderního pojetí gospel music.
Zásadní přednost alba? Když se ho ujmou správní muzikanti, nemusí gospel ztrácet sílu ani když se hraje s bezvěreckým nadhledem, tiše, bez extází.
John Scofield: Piety Street
Sco Biz/distribuce Universal Music, 62:12 min.
Zdroj foto: Universal Music
