S otevřením hranic po roce 1990 se u nás usadilo nemálo muzikantů, narozených mnohdy tisíce kilometrů daleko. Jsou zpestřením místní scény i inspirací pro ostatní kolegy. A dost často je svou tvorbou mohou přivést k myšlence, že jakékoli národnostní komplexy, kterými trpí místní scéna i její posluchači, jsou naprosto zbytečné
Unkilled Worker: Season of Doom (Silver rocket)
http://www.last.fm/music/Unkilled+Worker
Když před čtyřmi lety rodilý Kanaďan Todd Nesbitt vydal, tehdy ještě jako frontman tria Wollongong, svůj sólový debut Faithcollapse pod nickem Unkilled Worker, bylo to pro nezasvěcené docela překvapení. Namísto brutálního noise rocku tu najednou zazněly zamyšlené balady, nemálo ovlivněné blues a často přirovnávané k "berlínským Australanům" v čele s Nickem Cavem - i když mnohem blíž album bylo třeba k tvorbě Huga Race.
Mezitím Wollongong usnuli a vedle sólové verze se objevily i projekty The Nesbitts, kde "Torra" doprovázejí členové alter-rockových OTK, a především duo Unkilled Worker Machine. Pokud si někdo s jeho letošním debutem (o který se dělil s též duem Tomáš Palucha) myslel, že osamocený zpěvák s kytarou už je minulostí, mohlo ho čerstvé druhé album až zaskočit.
Parcely jsou jasně vykolíkované: zatímco duo Unkilled Worker Machine pohánějí razantní údery bubenice Katky a jeho hudba exploduje podobně jako dříve Wollongong, nové sólové písničky opět vemlouvavě i melancholicky zaznívají s jeskynní ozvěnou a v magických repeticích dostávají až fatální rozměr. Tohle není oddechová série písniček, vyplňujících prostor mezi reklamou, a už vůbec ne lákavá módní porce pro hledače pseudoprogresivity, zkoumající nejprve image a pak teprve hudbu, a v pauzách mezi tím hltající pravdy serveru Pitchfork jako nezpochybnitelné modly.
Zadumané nálady v sobě i tentokrát - a snad ještě víc než na debutu - pojímají jak nepředstíranou upřímnost mísenou se syrovostí, tak i až arteterapicky znějící výpověď. Kytarové riffy postrádají folkovou podobu doprovodné kulisy, ale dynamicky buší nejen do uší, ale i jako by chtěly podpořit naléhavost a vybudit posluchačovu pozornost. Studiové doplňky (opět se o ně postarali členové OTK), jako je třeba skvělé banjo v Oceans of Harm, jsou kolegiálně minimalistické a skvěle slouží pocitu i atmosféře nahrávky.
Když jsem před čtyřmi lety poslouchal debut, nebyl jsem daleko k pocitu, že patří k tomu nejvíce sugestivnímu i zneklidňujícímu, co se dá široko daleko nalézt. Druhá deska ovšem v působivosti debut překonává. Nic tu není na okrasu i efekt. Intimnost střídá odtažitost, křehkost energické ataky, jednoduchost podporuje dokonalost. Jediná kytara a hlas - a přesto tu nic nechybí a ani po téměř třičtvrtěhodině se neoposlouchá. Koleje na obalu vedou "do nikam", ale cesta, na kterou směřuje tahle nahrávka, má cíl jasný. Chtělo by se hovořit o ideálním podzimním albu, ale pravdou je fakt, že tahle porce představuje účinný vitamin pro jakoukoli roční dobu.
Dim Locator: Wormhole EP (Moloko + Plus)
http://dimlocatormusic.wix.com/dim-locator#!about-us
Česko - německá formace Dim Locator volně navazuje na někdejší Fatal Shore. Frontmanem je v Praze usazený Phil Shoënfelt, oproti minulosti, hodně inspirované blues, je trio - a někdy i kvarteto - mnohem přímočařejší. Loni vyšel debutový singl, kapela i prostřednictvím cover verze vzdala hold svému oblíbenci Rowland S. Howardovi, aktuální podoba šla ještě dál.
Na letošním EP původně temný, až industriálně syrový a psychedelický rock, ovlivněný The Stooges nebo Hawkwind dostal mnohem vstřícnější podobu. Čtveřice skladeb se nebojí optimismu i výraznějších melodií. A i když stále operuje s minimalisticky jednoduchým, v gradaci se "nabalujícím" rockovým tempem, a efektem tremolo rozmazaným zvukem, původní filmovou tajuplnost vystřídala mnohem tradičnější a pro Shoënfeltovy příznivce asi nijak překvapivá poloha. Například píseň Rudi představuje zcela klasický rock, který už v minulosti od něj všichni slyšeli mnohokrát.
Nůžky jsou ale rozevřeny mezi úvodní skvělou, energií natlakovanou odpichovkou Carolyn a závěrečnou, zvolna se vkrádající baladou Touch, nejprve matoucí svou leností a později až psychoticky explodující. Nicméně přestože je nahrávka dobře vyprodukovaná i zvukově ošetřená, chybí jí koncertní živelnost, jejíž je jen matným otiskem. Svou roli také sehrává jen krátká stopáž: než se podaří opravdu ponořit do světa kapely, vše je u konce a otázka, proč kapela rovnou nenatočila celé album, visí ve vzduchu.
Přesto je letošní EP Dim Locator dobrou zprávou pro všechny příznivce syrových retro-rockových garážových kapel, které se s poslední dobou i mezi nejmladší generací u nás objevují jako houby po dešti (slyšeli jste třeba skvělé Wild Tides nebo Maggie´s Marshmallows?). A jakkoli na první poslech může znít zdánlivě jednotvárně, pokud se někdo nechá vpustit do jeho podmanivé atmosféry, jen těžko se mu bude chtít z tohohle rozjetého expresu vystoupit.
