V pátek 15. a v sobotu 16. dubna připomene v O2 areně někdejší kapelník Pink Floyd Roger Waters svůj největší životní úspěch - album a filmThe Wall z roku 1979, které u nás v dobách komunismu uměly do detailu zpaměti tisíce lidí. V zoufalství studentů z upjatého britského školství a silných surrealistických obrazech viděli teror a bezvýchodnost komunistického režimu.
Téměř nikdo ze zdejších fanoušků Pink Floyd se nemohl zúčastnit jejich zahraničních koncertů. Na nich ve vzduchu létalo nafukovací prase, na pódiu se zjevovaly obrovské figuríny učitele, matky, soudce či diktátora a muzikanti byli od diváků odděleni rostoucí zdí, která byla na závěr stržena.
V rockové opeře The Wall vytvořili britští Pink Floyd sugestivní projekt na téma osamocení a ztráty komunikace. "Za Zdí stála má deziluze z rockových představení na velkých stadionech. Do konce sedmdesátých let měly takové koncerty kouzlo, které však vyprchalo," vzpomínal později Waters. Uvědomil si to prý během jednoho koncertu v Montrealu v roce 1977, kde se mladý fanoušek snažil přelézt drátěnou ohradu, která oddělovala kapelu od davu: "Má frustrace dostoupila vrcholu. Plivl jsem mu do obličeje. Vzápětí mě mé chování šokovalo. Vztah mezi námi a publikem se ošklivě proměnil."
Krátce nato přišel s myšlenkou postavit během koncertu skutečnou zeď a do vztahu hudebních idolů a jejich fanoušků promítnout i další paralely. "Chtěl jsem udělat srovnání mezi rokenrolovými koncerty a válkou," prohlásil Waters, jehož otec padl ve válce dřív, než se Roger narodil. Zeď na pódiu má ale podle něho více významů: "Člověk raději potlačuje bolestivé zkušenosti, které pak používá jako cihly ve zdi. Možná za ní nachází úkryt, avšak ve skutečnosti je za ní spíš citově uvězněn."
Do The Wall promítl Waters bolest ze ztráty otce, vzpomínky na odlidštěný vzdělávací systém (ve filmu The Wall znázorněný dětmi padajícími do mlýnku na maso), přehnanou úzkostlivost matky, nevěru manželky a nakonec i dusivý tlak showbyznysu. Byl autorem nejen nosné myšlenky, ale i všech textů a téměř veškeré hudby.
Watersova tehdejší dominace ve skupině se odrazila i na atmosféře při nahrávání desky v roce 1979, když konflikt nastal především mezi mezi ním a klávesistou Rickem Wrightem. Po dokončení alba byl dokonce Wright z kapely vyhozen, dál ale s Pink Floyd vystupoval na koncertech jako najatý hudebník.
Dvojalbum The Wall, jedna z nejprodávanějších desek všech dob, se objevilo na pultech 30. listopadu 1979. Poté se rozjela série bombastických vystoupení, pro technickou náročnost se však konalo jen 29 koncertů. Pódium bylo rozděleno zdí vysokou deset a dlouhou pětapadesát metrů, za kterou kapela odehrála většinu představení. Album v roce 1982 ožilo i ve filmu režiséra Alana Parkera s Bobem Geldofem v hlavní roli vyhaslé rockové hvězdy Pinka.
Po pádu berlínské zdi předvedl Waters na Postupimském náměstí v červenci 1990 ještě jednu koncertní verzi The Wall, na počest znovusjednocení Německa. Koncert s řadou hostů měl gigantické proporce - na místě jej sledovalo 300 000 diváků.
Multimediálním projektem The Wall skončila nejslavnější éra kapely Pink Floyd, která se do historie rocku zapsala jako jedna z nejúspěšnějších a nejvlivnějších skupin všech dob. Její album Dark Side of the Moon (1973) se v USA drželo v hitparádě 741 týdnů, tedy asi 14 let. Kromě něj se proslavila například deskami Wish You Were Here (1975) a Animals (1977).
V 80. letech se vztahy mezi Watersem a ostatními členy Pink Floyd natolik zhoršily, že Waters v prosinci 1985 odešel ze skupiny. Zbylí členové pod vedením kytaristy Davida Gilmoura pokračovali pod původním názvem a v roce 1994 vyšlo zatím poslední studiové album The Division Bell. V roce 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na oživení Pink Floyd v nejslavnějším složení.
