Vize za všechna eura

Česká televize předminulou sobotu zase jednou psala dějiny, poprvé vysílala místního zástupce do soutěže Eurovision. Skupinu Kabát na finále do Helsinek vypravila s plnou veřejnoprávní parádou.

Soutěž Eurovision je ve světě hodně sledovaná, pro diváky v některých zemích (třeba v Británii) má především kouzlo čehosi bizarního. Je to něco jako ruská pohádka Mrazík, na niž se v Česku každý rok těšily zástupy ne proto, že by byla tak skvělá, ale proto, že je velice osobitým a nakonec milým způsobem pitomá. Krátký sestřih vrcholných momentů loňského finále, který ČT v rámci soutěže odvysílala, dostatečně výstižně ilustroval, proč to tak je – takové panoptikum pokrývající vše od balkánských lamačů srdcí po parodický finský metal v pouťových kostýmech člověk nevidí každý den.

Česká televize se rozhodla pojednat Eurovizi tradičním způsobem – tedy ve vší vážnosti. Jako typicky tuzemskou, rádobysvětovou křeč, rozvleklou a oficiózní. České kolo Eurovize tak naplnilo hlavní kritérium veřejnoprávní zábavy – musí „mít úroveň“, tedy nesmí být zábavná, do úmoru musí poučovat bez ohledu na to, že nemá co říci. Oživit večer „vlastivědnými“ vsuvkami z historie pop-music vskutku nebyl ten nejoriginálnější nápad, navíc hudebníci, které televize na archivních záběrech ukazovala, většinou o soutěž Eurovize nikdy ani nezavadili. Sbohem, bezděčný humore, vítej, úmorná nudo.

Protestující moderátor?
Bezradnost sobotního večera nejvýstižněji vyjadřoval Jiří Korn jako moderátor, vlastně se mu toho ale nedá moc vyčítat. Jistě, jeho časté a ne zrovna nenápadné pošilhávání do taháků na kartičkách inspirovalo k úvahám, zda jde o důsledek nedostatečné přípravy nebo o komickou stylizaci, v jejímž rámci Korn hraje moderátora, který neumí text. Možná však šlo o druh protestu, text, který scénář moderátorovi předepsal, totiž nebylo možné deklamovat jiným způsobem než právě takto, metodou zadírajícího se stroje. Dlouhé špalky šroubovaných a nezáživných vět daly vzpomenout na zoufalý povzdech Harrisona Forda při natáčení Hvězdných válek: „Takové *****y se asi dají napsat, ale nedají se říct.“

Mezi Jiřím Kornem a spolumoderátorkou Kateřinou Kristelovou to asi mělo jiskřit, jejich vskutku bezprostřední výměny na pódiu ale ze všeho nejvíce připomínaly komunikaci mezi dvěma úřady, permanentně sebe navzájem a značně krotké publikum v pražském Veletržním paláci ujišťující, že se právě účastní něčeho mimořádného, že se kolem nich odvíjí nebývalé drama. Vždyť toho také bylo v sázce tolik, že... Vystoupení před globálním publikem, v soutěži, ve které se rodí globální hvězdy. Přesněji – jedna taková se v Eurovizi zrodila před třiatřiceti lety (ABBA) a to by v tom byl čert, aby letos někdo podobný kousek nezopakoval.  

Prima umělci, prima patroni
Jinak se odvíjelo následující: devět umělců na poloplayback předvedlo své umění, devět patronů promluvilo o přednostech těchto umělců (a většinou taky o sobě samých – člověku to nedá...). Všichni, dá se říci, předvedli svůj standard. Kabát předložil publiku obvyklý pivní rokenrol s mírně zupáckým šmrncem, raper Gipsy.cz projevil talent vyzařovat radost i ve značně neradostných okolnostech eurovizního večera, kapela Lily Marlene kolem Martina Němce se tvářila, že je nad věcí a že na Eurovizi možná tak docela nepatří... ehm. Jednotlivá vystoupení ve druhém plánu oživoval jakýsi „eurobalet“.

Patroni a obhájci, dá se říci, nezklamali. Velkým příslibem už byla nenucená spontaneita, s níž se během úvodního představování se svými chráněnci zdravili. I pro jejich sólové výstupy pak byl charakteristický neselhávající vkus. Textař Michal Horáček projevil pro sebe typický cit pro míru, když se na pódiu jal parafrázovat bibli a hovořil o tom, jak k sobě Eurovize „nechává přijít maličkých“ a jak se písničková soutěž stává zkouškou národního charakteru. Gabriela Osvaldová s milou naivitou vyprávěla o tom, že se s Markétou Poulíčkovou, jejíž kvality měla publiku ozřejmit, v den vysílání setkala poprvé a jak byla příjemně překvapena její střeleností. Marek Vašut předvedl vlastní verzi dada, pamětník nicméně musel ocenit, že se v jeho „crazy“ monologu objevila jména téměř zapomenutých finských hokejistů a prezidenta Urha Kekkonena blahé paměti. Asi nejpříjemněji na pódiu působil hokejista Jiří Šlégr, jehož výpadek a delší mlčení bylo možné chápat jako velmi rozumnou reakci na dění kolem. Naneštěstí však podlehl tlaku okolí a rozpovídal se.

Prohibici vstříc?
Drama vyvrcholilo, když moderátorská dvojice oznámila netrpělivému národu jméno vítěze, jímž se stala skupina Kabát. Česká televize zaslouží ocenění za odvahu, již vyžadovalo zveřejnění počtu hlasů, který byl pro to vítězství dostačující. Osmadvacet tisíc je (i vzhledem k délce hlasování) ukrutně málo. Jedno drama končí, další – jak odhalil rozhovor s vítěznou kapelou – začíná. Nad českými účastníky mezinárodní soutěže Eurovize se vznáší Damoklův meč „finské prohibice“. Jak se s ní kapela, jejíž členové rádi pijí alkohol a ještě raději o tom mluví, při svém pobytu v Helsinkách vyrovná? Není divu, že se to v televizním přenosu a později v dalších médiích řešilo. Od Kabátu se v té souvislosti očekávaly skutky téměř revoluční („Zruší skupina Kabát prohibici ve Finsku?“ ptal se deník Šíp). Možnost provádět mezi Finy osvětu na poli intoxikace však pro skupinu Kabát v té zemi není tak velká. Prohibice ve Finsku skončila v roce 1932, dnes je tam tužší státní kontrola nad prodejem alkoholu, který je také dražší. Pokud se ale v Helsinkách chce někdo opít, bezpochyby to bez větších problémů dokáže. Snad se zadaří i Kabátu...

Soutěžící v Eurovizi by ale měli brát ohled spíše na jinou místní specialitu – nejvyšší počet sebevražd v rozvinutých zemích – a hrát a zpívat pokud možno opatrně.