Pondělní koncert v Divadle Archa potvrdil, že Dweezil Zappa hraje hudbu svého otce s chutí, pochopením a dobře. Obešel se i bez muzikantů z původních Frankových kapel.
První pražský koncert projektu Zappa Plays Zappa v květnu 2006 nalákal diváky do halových prostor známými jmény hostujících někdejších členů skupin Franka Zappy. Před třemi lety přijeli kytarista Steve Vai, zpěvák a saxofonista Mapoleon Murphy Brock a bubeník Terry Bozzio. Tentokrát se Dweezil spokojil se základním „mladším" obsazením kapely a s komorním, byť dost přecpaným prostředím. Původně sice vyrazil na turné jako host i Frankův kytarista a zpěvák z let 1976 až 1984 Ray White, ale v dubnu se bez udání důvodu od skupiny odpojil a ačkoliv se objevovaly poetické „zappovské" fámy, že by se mohl zase záhadně zjevit, nestalo se tak. Hostování mohlo být zajímavé, ale nezdálo se, že by vystoupení něco podstatného chybělo.
Který z pražských koncertů byl lepší, závisí spíše na vkusu návštěvníka - oba se zdařily, ale pisatel recenze se přiklání spíše ke komornosti. Jak kvůli lepšímu kontaktu kapely s publikem, tak zásluhou větší sevřenosti vystoupení, i když Brockův živelný a zábavný projev trochu chyběl. Bluesově zemitý a technicky jistý zpěv Bena Thomase se však k zappovskému repertoáru také dobře hodil.
Studnice dost hluboká na desítky turné
Přesně jak Dweezil sliboval, repertoár se příliš nepřekrýval s předchozím pražským vystoupením. Projekt neusnul na vavřínech a stále studuje nové skladby. Pokud pisatele paměť neklame, znovu zazněly kompozice Village Of The Sun, Montana, Don‘t You Ever Wash That Thing?, Inca Road, Zomby Woof a pochopitelně i cenou Grammy za nejlepší instrumentální výkon oceněná Peaches En Regalia. Zbytek programu, například Bamboozled By Love, Magic Fingers, Wind Up Workin‘ In a Gas Station či Willie The Pimp, měl pražskou premiéru.
Dweezil dokonce hýbal podle reakcí publika s playlistem. „Chcete raději The Black Page, nebo Apostrophe?" Hlasitost aplausu určila Apostrophe. „Dobrá, sice to ještě moc neumíme, většinou chtějí lidi The Black Page, ale máte mít Apostrophe." Ostatně katalog Franka Zappy je natolik bohatý, že kdyby chtěl Dweezil sestavit originální program hned několika dalších turné, nemusí se bát nedostatku nosného materiálu.
Muzikanty si Zappa mladší vybral výborné. Stejně jako minule excelovala například Scheila Gonzalez, zvládala brilantní saxofonová sóla, klávesy i řadu pěveckých partů. Lze si snadno představit její budoucí jazzovou sólovou kariéru. Výborné chvilky měli ovšem všichni, namátkou kytarista Jamie Kime (Dweezil ho nijak neodstrkoval do pozadí, o „parádičky" se dělili rovným dílem) či Billy Hulting, zpestřující rytmiku perkusemi a hlavně kolorující zvuk marimbou.
Jistě, Zappa Plays Zappa hrají hudbu Franka Zappy do jisté míry po vzoru „vážnohudbé" interpretace. Nastudují partituru a pak ji předvádějí, byť ji stejně jako v klasice trochu mění už momentální rozpoložení a individuální temperament hráčů. To však neznamená, že by Frankův repertoár vyzněl sterilně. Zappa Plays Zappa tu přitlačí a podtrhnou až hard-rockovou tvrdost riffů, jinde přidají vlastní improvizaci a hrají evidentně s chutí. Hudba na pódiu žije vlastním životem a zároveň zachovává hravou či pitoreskní podstatu originálních kompozic.
Kalkul? Probůh proč?
Před závěrem koncertu došlo i na slíbenou tombolu, podtrhující zappovský svéráz koncertu a vnitřní humor hudby. Návštěvníci, kteří si za dvě stovky zakoupili losovací lístek, měli možnost vyhrát elektrickou kytaru Hagström odvozenou z modelu Les Paul (samotný Zappa na kytary značky Hagström hrával, byť spíše na semi-lubové). Kapela zahrála tuš, Zappa ml. zalovil v misce a přizval vítěze na pódium. V krátkém jam session ve stupnici a dur neudělal výherce Petr žádnou ostudu.
Občas se objevují hlasy, že Zappa ml. jen parazituje na odkazu otce, pouze oživuje rodinnou firmu a prodej starého katalogu Franka Zappy. Po pravdě, existuje tisíc způsobů, jak by mohl vydělávat víc a snadněji. Stačí 
vzpomenout na Dweezilovy filmové role nebo někdejší posluchačsky přístupná, pop-rocková alba s jeho vlastními skladbami. Asi by bylo kontraproduktivní pracně nastudovat jen kvůli výdělku nelehké kompozice Franka Zappy, které navíc nikdy nebyly zrovna „komerčním", masově prodejným zbožím.
Z Frankovy klasiky v podání Dweezila a jeho spoluhráčů čiší spíš radost a vyrovnanost než kalkul. Bez jakéhokoliv patosu řečeno - láskyplná synovská pocta otci i geniálnímu skladateli.
Foto: Tomáš S. Polívka
