Kdo nahradí Petra Hapku aneb Osobnosti nebo celebrity?

Respektuje je elita, jejich popularita se nevytrácí ani po smrti, a s úctou k nim vzhlížejí i současné "celebrity". Skladatel Petr Hapka patřil ke kulturní generaci, která nás pomalu opouští a jen těžko hledá výraznější nástupce.

Může vůbec někdo výrazné kulturní osobnosti, jako byl Ladislav Smoljak, Josef Škvorecký nebo právě Petr Hapka nahradit? Nebyli jen talentovaní či řemeslně zdatní, dokázali i uspět v různých oborech. Smoljak byl zdatným režisérem, scenáristou a ještě si občas zahrál výrazné figurky, Škvorecký byl nejen spisovatel, ale po své emigraci i organizátor důležitého vydavatelství a šiřitel české kultury v zahraničí a Hapka uspěl skladatelstvím filmové a scénické hudby i popu, ale zároveň byl i dirigentem a obstojným hráčem na několik nástrojů. Vedle toho měl i několik koníčků, z nichž některé by ho podle slov jeho přátel bez problémů uživily.

Vedle toho si ovšem všichni dokázali udržet popularitu u mas i jistou míru respektu i u odborníků. Nechybělo jim charisma a byli ve správný čas na správném místě. Kteří z mladších něco podobného dokážou?

"Řeším to dnes a denně. Věci, které u nás vznikají mi přijdou až na výjimky prostě studené, neoriginální, neřemeslné a bezpohlavní a aby mě moje práce nadále rajcovala, snažím se tomu přijít na kloub a přitáhnout a pospojovat inspirativní lidi a tvorbu," říká zvukař, producent a dlouholetý Hapkův spolupracovník Michal Pekárek.

"Petr Hapka byl unikátní a podle mne nenahraditelný nejen díky výjimečnému talentu (což může být subjektivní), ale z minimálně třech hlavních důvodů, které jsou holý fakt. Za prvé si vytvořil vlastní kategorii nejen těmi výsledky, ale i charismatem a přístupem, takže bylo obtížné ho někam zařadit, k něčemu přirovnat. On prostě neměl jakoukoli ambici komukoli cokoli dokazovat, u něj byla hudba vedlejším produktem jeho života a životního stylu. Myslím, že poznal, že se mu něco povedlo a zatím si uměl stát. To nebyla póza, on to tak měl."

"Za druhé uměl pracovat s emocemi, které poskytuje hudba, ale především, a to je mnohem podstatnější, nestyděl se ty nejlidštější emoce v hudbě projevovat. To dnes prakticky nikdo nedělá a pokud ano, je terčem posměchu. Jenže emoce jsou to, proč tu Hapkova hudba zanechala takovou stopu a to proč už těch stop tolik nevzniká."

"A za třetí kromě talentu a charismatu mu bylo také dáno štěstí na inspirátory a spolupraconíky. On je prostě přitahoval. Petr, alespoň za mojí éry, prakticky nic netvořil jen tak sám od sebe z nějaké uměleckého přetlaku. Měl desítky jiných zájmů a aktivit, které ho zcela pohlcovaly. Do chvíle, než přišel nějaký impuls z venku. Výjimečný film, báseň, nebo písňový text. Ti spolupracovníci a jejich díla pro něj byli "šém", který ho teprve opravdu probudil. Pavel Kopta, Petr Rada, Juraj Herz, Juraj Jakubisko, Karel Kachyňa a samozřejmě Michal Horáček."

"Proč tedy dnes nikdo takový není? Nerostou tu originální osobnosti, které mají talent a neřeší "slávu". Jaromír Nohavica nebo Jarda Svoboda jsou generačně, talentem i životní zkušeností blíž Hapkovi, než třeba Krajčoví. Pokud mi něco uniká a třeba rostou, je to krátkodobá záležitost jednoho alba a pak už je to jen klesající tendence. Ale kdo je na takové úrovni 40 let, aby s ním rostly celé generace diváků a posluchačů?" uvažuje Michal Pekárek.

Je to tak a jsme svědky "mizející generace" a nebo se časem objeví dnes nenápadní mladí, kteří vyzrají a vypracují se do podobné pozice? Více si o tom přečtěte v novém čísle časopisu Týden, který vychází 1. prosince.