Zpěvák kapely Visací zámek Jan Haubert se nedávno potřetí vrhl do literárních vod. Do vesměs krátkých povídek zapracoval řadu svých zážitků i historek, a párkrát se pustil i do roviny čiré fikce. Navíc si zafušoval do hrátek s různými formami literárních žánrů. Ne vždy se to ale v knize Všelijaké povídky podařilo.
Haubert už léta pro svůj domovský soubor, který kdysi vznikl jako studentská recese a dnes paradoxně patří po více než čtvrtstoletí existence k nejoblíbenějším domácím koncertním jménům, píše texty. Jsou rozmanité, dají se mezi nimi najít jak groteskní rýmovánky a rýpavé ironie, tak i celkem vážná zamyšlení, jasně formulované (a ne vždy masám vstřícné) názory i až překvapivě poetické obraty.
Není proto divu, že textař, který občas píše i sloupky pro hudební časopisy, před časem nenápadně vplul na dráhu literární. Nejprve vydal knihu svých textů i nezhudebněné poezie (Básně aneb Visací zámek podle Jana, 2005), později pak vzpomínky Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku (2007), ve které střídá autentické deníkové záznamy s literárně pojatou historií své kapely. Obě jsou primárně určené hlavně pro příznivce skupiny, i když právě na její historii jsou krásně patrné i paradoxy žití v předlistopadovém Československu.
ČTĚTE TAKÉ: Visací zámek oslaví čtvrtstoletí v Lucerně
Na sklonku minulého roku k nim přidal knihu povídek - tedy titul poprvé orientovaný i na jiné čtenáře, než jsou jen ti z řad jeho fanoušků. A nejen to. Odvážně se v ní pustil i do koketérie s žánrovou orientací jednotlivých povídek. Kniha tak obsahuje například povídku detektivní, veršovanou, fantastickou či výchovnou. Ne vždy byl dobrý úmysl korunován úspěchem, a kdo například čekal hravé pábitelství, jaké předvádí autorem ztvárněná postava ve filmu Knoflíkáři, může být na některých místech i zklamán.
Tam, kde se Haubert opírá o autentické autobiografické zážitky nebo prostředí, které důvěrně zná, tam vše relativně funguje. Ve chvíli, kdy nevkládá energii do samotného příběhu a zaměřuje se na jeho podání či variace, je vtipný, s přehledem glosuje, a má neodolatelné postřehy. V některých případech se tak spíše než k povídce blíží formátu fejetonu. Ne vždy je ale schopen vystavět pointu, a i mnohé povedené statě podivně vyznívají do ztracena. Ovšem v momentě, kdy začne být patrné, že vedle reálných momentů převažuje tenký led literární fikce, začíná být těžkopádný a děj působí nevěrohodně. Tam chybějící řemeslo výsledek sráží k zemi.
Nejlepší je autor ve chvílích, kdy zůstává neexpresivně civilní a nic nepředstírá. Reminiscence i míchání reálných zážitků s fabulací jsou mu vlastní. V povídce Láska k hudbě vykresluje v ich formě naprosto kouzelně zmateného puberťáka, kterému hudební fanouškovství přerůstá přes hlavu, v příběhu Sele pak zachycuje grotesknost reality, na kterou jsou i mnozí humoristé krátcí. Výslech, nejspíš napsaný na základě zcela reálného zážitku ze setkání s komunistickou mocí a její prodlouženou rukou StB, mrazí svou absurditou.
Na opačném pólu vydařenosti stojí dost prvoplánová zkratka Pornoherec vypravuje, schématický a vlastně i dost nudný popis Spolehlivý budíček, a s trapností si tykající veršovánka Ředitel, jak vypadlá ze zápisků literáta právě vyhozeného z hostince půl hodiny po zavíračce. Celkově tak dramaturgie pestrosti zvítězila nad obsahem a celá kolekce působí místy značně nedotaženě. Tak, jako by neměla jiný cíl než jen nenáročně odreagovat a pobavit. Což je škoda, protože potenciál v sobě rozhodně skrývá nemalý.
Jan Haubert: Všelijaké povídky
vydalo nakladatelství Julius Zirkus, ilustrace Zbyněk Kouba, 188 stran
Foto: Jan Schejbal
