Román Voliéry předčasně zesnulé prozaičky Zuzany Brabcové je sarkastickým obrázkem často bizarní současnosti i poetickou básní o samotě jedné ženy. Oprávněně za něj nyní získala nominaci na cenu Magnesia Litera 2017 za román.
Už fakt, že si autorka jako úvodní motto vybrala citát z díla expresionisty Richarda Weinera "Den je skříňka s tajným dnem" napovídá, že nepůjde o moc veselé čtení. Ve Weinerových textech se stejně jako ve Voliérách intenzivně hlásí o slovo motiv odcizení. Brabcová nevnímá ono "tajné dno" jako možnost k radostnému objevování, ale jako něco zapovězeného. Myšlenka, že člověk je nucen žít v podivně nepřátelské realitě, jejíž skutečný smysl mu zůstává utajen, prostupuje celou knihou.
Introvertní a s depresemi se potýkající autorka, která předloni zemřela, se do povědomí čtenářů dostala asi nejvíce svým "lesbickým" románem Rok perel a v roce 2012 prózou z prostředí psychiatrické léčebny Stropy, za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Už v roce 1987, kdy nesměla v komunistickém Československu oficiálně publikovat, se přitom stala první držitelkou Ceny Jiřího Ortena za román Daleko od stromu.
Voliéry, které Zuzana Brabcová dopsala nedlouho před svým náhlým odchodem, mají formu kvazideníku. Deníkové záznamy s autobiografickými prvky (z let 2012 až 2015) jsou prokládány nedatovanými vzpomínkami a surrealistickým popisem snů. Společně rozkrývají vnitřní svět vypravěčky Alžběty. Ta přijde o práci, její téměř dospělá dcera Alice cestuje s přítelem po světě, sestra Naďa si žije po svém a jejich stárnoucí matka potřebuje pomoc.
Samota mě proměnila v terč
Na protest proti společenskému konzumu chodí Alžběta s přítelem bezdomovcem vybírat popelnice. Životní pocit osamocení sílí a koresponduje s existenciální úzkostí: "Samota si ze mě ukula nábojnici a zároveň mě proměnila v terč." Svůj život vnímá jako neodvratný "horizontální pád", je uvězněna za vlastnoručně natřenými mřížemi, které neumí přepilovat, a pokud se o to přece jen pokusí, čeká ji rozčarování: "Vím moc dobře, čím žije svět kolem mě: časem koštu a výstavou mrtvol."
Tam, kde hrozí patetická vážnost, autorka sahá po černém humoru, sarkasmu a ironii. Pro obraz bizarností a absurdit, které současný svět nabízí, jí stačí zacitovat několik novinových titulků. Jak je jejím zvykem, potlačuje příběhovost a dává si záležet na reflexích pocitů a básnickém jazyce plném obrazů.
Kniha se původně měla jmenovat Migréna - a bylo by to přiléhavé, neboť jde o text plný pulzující bolesti -, ale Voliéry jsou také výstižné. Evokují totiž iluzi svobody. Místo, kde byste si vzhledem k prostornosti klece měli připadat jako na svobodě, ale ve skutečnosti jste stále pod zámkem, uletět nelze. Stejně jako to cítí Alžběta, které fascinace "temnou linií myšlenek a citů" brání najít pevnou půdu pod nohama.
Zuzana Brabcová: Voliéry. Druhé město. 128 stran.
Další knihy nominované na Magnesii Literu 2017 za prózu: Bianca Bellová: Jezero, Host, 192 s. Aleš Palán: Ratajský les Pistorius & Olšanská, 264 s. Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát Host, 472 s. Ladislav Šerý: Nikdy nebylo líp fra, 280 s. Marek Šindelka: Únava materiálu Odeon, 208 s.
