Virtuální realita
Umberto Eco: Kamery a fotoaparáty nás připravují o prožitky

Fotografují či filmují a pak to vše dávají na internet. Mnozí lidé, když se nachomýtnou k nějaké události, nemyslí na nic jiného. A tím se připravují o možnost pochopit, co se před jejich očima skutečně děje, napsal Umberto Eco v italském týdeníku L´Espresso.

Před časem mi na Španělské akademii v Římě, kde jsem chtěl promluvit, jedna paní namířila do tváře oslnivé světlo své kamery a zabránila mi tak přečíst poznámky. Reagoval jsem velmi rozmrzele a ta paní světlo vypnula, tvářila se však, jako kdybych ji hluboce urazil. Jindy v San Leo, kde radnice zahajovala výstavu o krajinách na obrazech malíře Piera della Francesca, mě tři lidé oslnili bleskem a musel jsem jim připomenout pravidla dobrého chování.

V obou případech je syndrom elektronického oka srazil z člověčí úrovně, na kterou si snad dělali nárok: prakticky neměli zájem o to, co se říkalo, chtěli jen událost zaznamenat, aby ji snad umístili na YouTube. Neměli zájem pochopit to, co se říkalo, ale jen chtěli zachytit svou kamerou či fotoaparátem to, co mohli vidět vlastníma očima.

Toto využívání mechanického oka na úkor mozku zřejmě duševně poznamenalo rovněž lidi jinak civilizované. Odcházejí z dějiště události, jíž byli přítomni, s jakýmisi obrázky, ale bez jakéhokoli ponětí o tom, čemu byli přítomni. A jestliže jdou do světa, aby fotografovali všechno, co spatří, jsou zjevně odsouzeni k tomu, aby zapomněli to, co jen den předtím zachytili.

Při mnoha příležitostech jsem vyprávěl, jak jsem přestal fotografovat v roce 1960, po cestě po francouzských katedrálách, kdy jsem dělal obrázky jako blázen. Po návratu jsem měl sbírku velmi skromných fotografií, ale nevzpomněl jsem si na to, co jsem viděl. Odvrhl jsem fotografický přístroj a při příštích cestách jsem zaznamenával vše, co jsem viděl, jen svou myslí. Na památku a spíše pro druhé než pro sebe jsem kupoval ty nejlepší pohlednice.

Když mi bylo jedenáct let, upoutaly mou pozornost nezvyklé výkřiky na silnici, kde jsem zrovna byl. Na dálku jsem viděl, jak kamion narazil do lehkého auta řízeného vesničanem, vedle kterého seděla žena. Tu náraz odmrštil na zem. Měla roztříštěnou lebku a ležela v tratolišti krve a vylitého mozku, zatímco manžel ji tiskl a křičel zoufalstvím. V hrůze jsem se ani nepřiblížil. Nejenže to bylo poprvé (a naštěstí naposledy), co jsem viděl mozek vylitý na asfalt, ale bylo to také poprvé, co jsem se setkal se smrtí. A s bolestí a zoufalstvím.

Co by se stalo, kdybych tehdy měl mobilní telefon s fotoaparátem, jak ho dnes má každý chlapec? Asi bych to zachytil, abych pak mohl kamarádům ukazovat, že jsem u toho byl, a pak bych svůj vizuální kapitál umístil na YouTube, abych poskytl i jiným potěšení z neštěstí druhých. A pak bych možná dál pokračoval v zachycování dalších krutostí osudu a k neštěstí druhých bych se stal lhostejným. Já jsem si však naopak vše zachoval ve své paměti a tento obraz mě i po šedesáti letech znepokojuje a vychovává v tom smyslu, že prost lhostejnosti sdílím neštěstí druhých. Nevím, zda dnešní děti ještě mají možnost stávat se dospělými. Dospělí s očima přilepenýma na svůj mobil jsou navždy ztraceni.