Jeho pražská autogramiáda se protáhla na šest hodin, v Česku stihl ještě navštívit Jana Švankmajera v ateliéru. Britský kreslíř a scenárista BRYAN TALBOT stál u zrodu grafického románu a za své inspirace uvádí Arthura Conana Doyla, medvídka Ruperta nebo Quentina Tarantina. Vyrostl na hororových komiksech a při rozhovoru nezapřel, že dospíval ve zlaté éře hnutí hippies.
Počítám, že jste vyrůstal na dětských komiksech, kdy jste si ale uvědomil, že to médium může být jazykem dospělého světa?
Vyrůstal jsem v padesátých letech, během nichž dětské komiksy prošly revolucí. Především trio autorů Leo Baxendale, Ken Reed a David Law naprosto přepsalo pravidla žánru. Před nimi byly dětské komiksy zdvořilé, uctivé a slušné, jenže všechny hlavní postavy nakladatelství DC Thomson se zničehonic začaly chovat jako anarchisté. Policisté, učitelé, správci parků, vojáci a další autority byli zápornými postavami. Ty komiksy jsem měl rád a zároveň jsem byl velkým fanouškem hororů, i když jsem se na ně nemohl dívat. Byly přístupné až od šestnácti a mně bylo asi dvanáct.
Jak jste mohl být fanouškem hororů, když vás na ně ani nepustili?
Právě díky komiksům a magazínům jako Famous Monsters of Filmland, které o hororech psaly. V té době jsem si zamiloval souborná vydání starých hororových komiksů od DC, ty byly ve Velké Británii zakázány, tuším od roku 1951. Debatovalo se o nich tehdy v parlamentu, a pokud se nemýlím, je to jeden z těch absurdních zákonů, jež zapomněli zrušit - stále je protizákonné přivést do Velké Británie hororový komiks. Nicméně zkraje šedesátých let jsem na takový sešit narazil a došlo mi, že to rozhodně není příběh pro děti.
Vzpomenete si, čím vás ten sešit oslovil?
Nakreslil ho Steve Ditko, který zemřel loni a byl spoluautorem Spider-Mana (Ditko byl synem československých emigrantů z Podkarpatské Rusi, pozn. red.). Pamatuji si ty intenzivní šrafované ilustrace, tak hutný a silný vizuál jsem do té doby neviděl. Vyšlo to v časopise Creepy a scénář napsal Archie Goodwin. Nebudu prozrazovat příběh, ale samotné vyprávění bylo velmi experimentální - probíhalo ve dvou sekvencích naráz, na každé straně byla okna s příběhem a nad nimi velký pruh s očima, jež na vás celou dobu civěly. Na poslední straně se to najednou všechno slilo do jedné koláže a oči byly od krve a zavřené. Naprosto mě to uchvátilo.
Skutečnou revoluci ale komiks prožil až v šedesátých letech, kdy se s generací hippies zrodil také americký undergroundový komiks. Jak jste tuhle vlnu vnímal vy?
V Americe si po dlouhých desetiletích začali nárokovat komiks jako dospělé médium. Tento status ztratil zkraje dvacátého století s nástupem stripů pro děti, jež se dočkaly enormní popularity a hýbaly s novinovým trhem. Do emancipace komiksu jsem se sám zapojil v sedmdesátých letech, když jsem se začal věnovat vlastní tvorbě. Dobrodružství Luthera Arkwrighta je dnes mnohými považováno za první grafický román.
Už tehdy vám komiks přišel jako médium s ambicemi být uměním?
Ano, narazil jsem na ukázky z francouzských komiksů, s nimiž autoři na první pohled zacházeli jako s uměním. Celá šedesátá léta byla obdobím divokých experimentů, knihy byly plné sexu, některé byly extrémně misogynní a stejně tak vznikaly první feministické komiksy. Jiné pojednávaly o konzumaci drog nebo válce ve Vietnamu, a to dlouhé roky předtím, než se těmito tématy začala zabývat média, jež společnost vnímala jako serióznější. Například Apokalypsa od Francisa Coppoly vyšla téměř o deset let později. Komiksoví autoři znali vojáky z Vietnamu, psali si s nimi a jejich zážitky následně zpracovali v komiksech. Nešlo jen o revoluční formu, ale také o třaskavá témata.
Vaše detektivní série Grandville je zasazena do alternativní minulosti, v níž se Velká Británie snaží vymanit z područí Francie. Kde se tahle myšlenka vzala?
To bylo celkem jednoduché. Inspiroval mě francouzský ilustrátor, který žil v první polovině devatenáctého století. Jmenoval se Jean Ignace Isidore Gérard, publikoval pod pseudonymem J. J. Grandville a zabýval se antropomorfními ilustracemi. Jeho knížky jsem měl doma roky, jednou jsem jimi listoval a v hlavě mi problesklo, že Grandville zní jako název pro Paříž v alternativním světě obývaném zvířaty. Přišlo mi to jako skvělé prostředí pro detektivní příběh a uhranuly mi antropomorfní postavy, jimž jsem se do té doby nevěnoval. Přemýšlel jsem, jak by se Grandville mohl stát největším městem francouzského impéria, jež vládne světu, a po minutě to bylo nad světlo jasnější - Napoleon vyhrál válku a pokračoval v tažení do Ruské říše, Indie a dalších zemí.
Hlavními postavami v Grandville jsou zvířata, lidé vystupují jen jako sluhové a nekvalifikovaná pracovní síla, jíž nikdy nebyla přiznána občanská práva. To není zrovna lichotivé...
Lidé jsou vyobrazeni jako nejchudší a přehlížená společenská vrstva. Přišlo mi zajímavé tímto způsobem zachytit nejen určitou rasu, ale lidské bytosti obecně. Všichni lidé jsou v knize utlačovanou minoritou, což je odkaz na rasismus a tato linka v průběhu vyprávění sílí. Od čtvrtého svazku je Grandville otevřeně antirasistický.
Vaše komiksy jsou plné odkazů na slavné malby nebo komiksové postavy. Sám příběh by ale přece fungoval i bez toho, proč tedy?
Je to prostě zábava a doufám, že je to zábavné i pro ostatní. Samozřejmě že si většina čtenářů nevšimne, že konkrétní panel je založen na prerafaelitské malbě nebo obrazu pijáků absintu od Edgara Degase. Mně to ale nevadí.
Hlavní postavou Grandville je jezevec - inspektor LeBrock. Nejstarší známý příklad figurativního umění je socha člověka s lví hlavou, antropomorfní postavy známe z Egypta a dalších kultur. Jak si vysvětlujete, že naši předci začali na lidská těla pasovat zvířecí hlavy?
Můžeme se samozřejmě pouze domnívat, nicméně Lví muž byl vyřezán z mamutího klu a archeologové vypočítali, že práce musela zabrat kolem dvou set hodin. Už jen to ukazuje překvapivou dávku soustředění. Během takové doby na člověka přijdou různé myšlenky a netuším, zda byly spirituální nebo jiné. Každopádně autoři Lvího muže žili obklopeni přírodou a těžko si v takovém prostředí představit silnější inspiraci než u zvířat. Možná ještě počasí. Je tu ještě jedna zajímavost - mezi vědci se vede spor o to, jestli to náhodou není Lví žena. Existuje mnoho jeskynních maleb, například ve Francii, jež zobrazovaly antropomorfní postavy. Jakmile se lidé naučili vyprávět příběhy, vypravovali je právě pomocí těchto postav.
V druhém svazku vystupuje ministerský předseda buldok, očividně inspirovaný Winstonem Churchillem. Nakonec se ale neukáže jako zrovna kladná postava.
Nejdřív se tváří jako národní hrdina, ale jde o detektivní příběh a na jeho konci čtenář občas zjistí, že postavy nejsou takové, jaké se zdály. Buldok premiér se jmenuje Harold Drummond podle detektivních příběhů z dvacátých let minulého století, které vyšetřoval detektiv jménem Bulldog Drummond. A přišlo mi, že ministerský předseda Británie musí být částečně inspirován také Churchillem - coby Britové máme ten úřad s jeho vzezřením spojený.
Jaké zvíře by podle vás reprezentovalo současného premiéra Borise Johnsona?
Pravděpodobně tchoř nebo něco takového? Upřímně nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Možná spíš nějaký přihlouplý hroch, Boris Johnson je na tchoře asi moc tlustý.
Jednou z hlavních linek Grandville je boj za nezávislost Anglie. Vidíte v tom nějaké paralely s brexitem?
Grandville jsem začal psát dlouhé roky před referendem o brexitu a odráží se v něm hlavně historická rivalita a nedůvěra mezi Velkou Británií a Francií. Pokud byl brexit prezentován jako boj za nezávislost, byla to jen marketingová floskule, která měla tu myšlenku prodat. Ve skutečnosti odchod z Evropské unie jen přinese bohatým ještě více peněz. Lidé z nižších tříd přitom lehce mohou přijít o živobytí, zatímco architekti brexitu vydělají hromadu peněz, investovali je totiž do zahraničních společností. Je to cynické. Jeden z hlavních sloganů brexitu zněl: "Vezmeme si kontrolu zpět". Nyní se ale zdá, že nebudeme mít kontrolu téměř nad ničím a Británie prodá svou Národní zdravotní službu Americe. Vybudovali jsme vůbec první zdravotnický systém, který občanům poskytuje lékařskou péči zdarma, a nyní je možné, že o něj přijdeme.
Překvapilo mě, jak nadčasové dialogy Grandville obsahuje. Místy se zdá, jako byste to psal dnes.
To je možné. Především ten neustálý spor mezi sociálními třídami v Anglii ve skutečnosti nikdy neutichl. Stačí jen nahlédnout do novin a pročíst si jména v titulcích... Jacob Rees-Mogg, Michael Gove, Boris Johnson a další. Vládnou nám milionáři z elitních soukromých škol.
Jak byste popsal kondici politického komiksu, který má v Británii silnou tradici? Jak se vyrovnává s tím, že se politika stává parodií sebe sama?
Politika občas možná připomíná parodii, často to ale vůbec zábavné není. V současné době pracuji na třetí knize Dobrodružství Luthera Arkwrighta, přičemž první vyšla před víc než čtyřiceti lety na pozadí vzestupu krajní pravice. Margaret Thatcher se dostala k moci a Národní fronta, tedy otevřeně fašistická organizace, pochodovala ulicemi. Ta kniha byla mou reakcí. Druhý svazek vyšel o dvacet let později a obsahoval antiimperialistický podtón, zrovna probíhala válka v Afghánistánu a následně přišla invaze do Iráku. Opravdový návrat pravicového extremismu ale podle mě zažíváme až nyní, a to po celém světě. Proto je namístě o takových věcech mluvit víc než kdy dřív.
Jak se britští autoři potýkají s vlnou politické korektnosti, o níž se dnes tolik mluví? Trpí tím komiksové řemeslo?
Nemyslím si. Nevím, nakolik znáte britské stripy od Stevena Bella nebo Martina Rowsona, ale jsou velmi tvrdé, řekl bych až brutální. Já se soustředím na grafické romány, které nemusejí reagovat na každodenní události. Zmínění autoři mají tvrdý chléb, což lze vysledovat především ze stripů týkajících se brexitu. Občas se zdá, jako by jim došly nápady. Martin Rowson nedávno nakreslil strip o tom, jak jde do obchodu, protože potřebuje nápad na svůj každodenní vtip o brexitu. Jenže všechny už jsou vyprodané a použité.
Takže politická korektnost na oblast kresleného humoru podle vás nedolehla?
Rozhodně ne. Měl byste vidět nějaké stripy o Therese May...
Co podle vás dělá komiks unikátní? Dokáže sdělit něco, co psaná literatura nebo film nedokážou?
Když se slova protnou s obrazem, dojde k určité magii. Komiks, na rozdíl od literatury, filmu nebo divadelních her, používá ilustrace jako klíčový prvek. Aby čtenář jeho kouzlo dokázal ocenit, musí skutečně milovat vizuální umění. To zároveň čtení komiksů ulehčuje - na jedné straně může být klidně až deset ilustrací a žádná tam není jen za sebe. Aby mohly vyprávět příběh, fungují pospolu. Akademici to popisují jako bilingvní čtení, protože čtenář musí ve stejnou chvíli interpretovat text i ilustrace. Vyžaduje to podvojnou gramotnost. V dobrých komiksech mezi textem a ilustrací dochází k určité alchymii, díky níž lidský mozek absorbuje příběh jinak než u filmu nebo u prózy. A taková forma vám buď vyhovuje, nebo ne.
Následující otázku bych směřoval na vaši ženu Mary. V oceňované knize Dotter of Her Father's Eyes píšete, že jste doma nikdy nejedli hranolky, protože je váš otec považoval za třídní symbol. Přišlo mi to zvláštní, mohla byste to rozvést?
Mary: Ano, hranolky jsme měli doma zakázané a rozhodně to nemělo nic společného s tím, že by byly nezdravé. Byla to spíš asociace. Otec pojídání hranolků jednoduše považoval za vulgární. Něco, co se hodí pro dělnickou třídu, ale lidé ze střední vrstvy by to dělat neměli. Jako dítěti mi to samozřejmě přišlo zvláštní, ale byla to součást toho, jak jsme se měli, coby středostavovská rodina, chovat. Moji rodiče byli učitelé, a zatímco se sousedi dívali na televizi, my jsme měli doma knihy. Nemělo to vůbec nic společného s tím, jestli si ty věci můžete nebo nemůžete dovolit.
Pane Talbote, vy jste doma měli televizi?
Já jsem se narodil do dělnické rodiny a tuším, že jsme měli první televizor v ulici, kolem roku 1953 nebo 1954. Můj otec často pracoval v noci, přes den spal a my jsme trávili čas u televize. Sledovali jsme Sherlocka Holmese, Flashe Gordona a Robina Hooda... Mary: To je něco, co by se u nás nikdy nestalo. Neočekávalo se, že bych se na takové věci dívala. Moje kniha Dotter of Her Father's Eyes zkoumá ten podivný svět sociálních tříd ve Velké Británii. K Bryanovi jsem měla velmi blízko, co se kultury týče, zároveň jsme si ale velmi dobře uvědomovali rozdíly v našich domácnostech. Dotýkalo se to všeho - co sledujete, čtete, jíte, v jaký čas jíte a jak mluvíte. Ve škole mě všichni měli za středostavovskou, a tedy bohatou a povýšenou dívku - a to jen kvůli jazyku, jakým jsem mluvila. Všichni jsme přitom žili ve stejné čtvrti. Nicméně se to už hodně změnilo. Podobně jako britské akcenty, které se rozmělňují.