„Abyste vyřídili povídku, musíte tam dát šukání, a pokud možno co nejvíc,“ píše Charles Bukowski v jedné ze svých povídek a sám se toho pečlivě drží.
Autora české publikum zná a značná část ho miluje již od počátku devadesátých let, kdy vyšla sbírka povídek Všechny řitě světa i ta má a v českém prostředí, neuvyklém na takovou hustotu vulgarit, bizarností a nihilismu, zapůsobila nezvykle silně. Mnozí – a patří k nim i autor této recenze – sbírku dodnes považují za to nejlepší, co od Bukowského česky vyšlo, navzdory tomu, že tu mezitím převážně nakladatelství Pragma vydalo všechny autorovy romány (či spíše dlouhé prózy), mnoho sbírek básní, povídek i fejetonů. Ale žádná kniha už nenabídla tak silnou směs zmíněného.
Až nyní se jí přinejmenším vyrovná nová sbírka pocházející z blízkého období (přelom 60. a 70. let). Ono období konce šedesátých let v Kalifornii tu také zahlédneme, líčené nesmiřitelně sarkastickým a kritickým pohledem zkušeného ožraly a povaleče, kterého žádné květinové a mírové ideály nedostanou. Povídka Zrod, život a smrt undergroundového plátku líčí osudy novin, které si Bukowski s typickým smyslem pro vulgaritu pojmenoval Otevřená číča (ve skutečnosti se list jmenoval Open City neboli Otevřené město): soustřeďuje se přitom na jejich vydavatele a šéfredaktora a samozřejmě hlavně na to, jak onen muž využívá ideálů květinové generace k vlastnímu zisku sexuálnímu i finančnímu; ale nijak nesoudí, spíše škodolibě konstatuje, že se svět nijak nemění, jakkoli si někteří bláhově myslí opak.
Dodejme, že svět je podle Bukowského hnusné a kruté místo plné zlých, zákeřných, ziskuchtivých i agresivních lidí a že jediné, co v něm může rozumný chlap dělat, je hodně pít, souložit, sázet na koníčky a občas o tom psát, aby se z toho úplně nepomátl. Soubor třiceti povídek nazvaný neobvykle romanticky Nejkrásnější ženská ve městě je možná tím nejdrsnějším, co u nás od autora vyšlo. Zatímco v jiných textech (Těžký časy, Faktótum, Poštovní úřad) ho nacházíme spíše v jakési otupělé kocovině, nyní jako bychom před sebou měli to, co jí předcházelo: divoké opilecké jízdy s partnerkami i kumpány (nejzuřivější je nepříčetný rváč Jeff z povídky Kamarád z mokrý čtvrti) vrcholící často konflikty nebo alespoň rozchodem (případně útěkem), který mívá fatální následky. Pro autobiografického hrdinu, který „to má na háku“ a vždycky se nějak protluče, bývají nečekané (jako v titulní povídce) a zároveň příležitostí si uvědomit alespoň to, že na jiné může život doléhat tíživěji. Působí to trochu moralistně, zvláště když z následujících textů už zase čiší jadrný nihilismus občas vystřídaný zmíněným procitnutím; ale Bukowski ho většinou podá dostatečně lapidárně a obhrouble, aby to nenarušilo jeho image chladného tvrďáka.
Kromě naturalisticky realistických povídek tu najdeme Bukowského speciality: jakousi hospodskou latinu, texty na pomezí sci-fi, hororu nebo bizarní černé grotesky. O německém inženýrovi, který vynalezl robota-krasavici za účelem výmluvně prozrazeným názvem Šukací mašina; o čarodějnici, která své muže nutí hubnout, až se začnou zmenšovat do trpasličí velikosti a ona s nimi provádí zvrácené sexuální praktiky, jejichž líčení do slušného časopisu nepatří (Patnáct centimetrů), či o dvojici vykuků, jež pomocí záhadného přístroje dokáže z lidí udělat poslušné idioty (Nitroždímačka). Jistě to lze vnímat jako metafory (sexuální frustrace a orwellovské deprese z kolektivistické civilizace), ovšem Bukowski by se tomu vysmál a trval na prvoplánovém čtení ujetých historek.
Jednou jako by se inspiroval Capoteho románem Chladnokrevně (Vražda Ramóna Vásqueze), jindy se vrací ke svým oblíbeným krátkodobým nádenickým pracím (25 odrbanejch vandráků a lépe pointovaná Kid Stardust). Občas si rýpne do intelektuálů, spisovatelů a hippies, ale nejčastěji se pohybuje v barech, kde lze potkat nejzajímavější existence, a když už nic, tak alespoň ten alkohol. Tradiční předností téměř všech povídek je sevřenost, ať jsou výbušné a dramatické nebo skleslé a ochablé. A v případě Nejkrásnější ženský ve městě se přidává ještě pestrost v námětech i žánrech. Bukowski toho napsal hodně a dost často se opakuje (zde například v každé druhé z prvních deseti povídek zažívají jeho hrdinové „nejlepší šukačku v životě“). Kdo není zarytým fanouškem, nicméně občas po jeho surovém psaní zatouží, má v tomto souboru koncentrovanou a rozmanitou dávku.
***
Charles Bukowski: Nejkrásnější ženská ve městě. Přeložili Bob Hýsek, Martina Knápková, Michala Marková a Martin Svoboda, Argo, Praha 2007. 245 stran, 259 Kč.
Foto: PROFIMEDIA.CZ
