Den co den: teenage romantika s nezvyklým hrdinou

Nomádů může být celá řada. Od původního významu kočovných pastevců třeba po lidi, kteří rádi jezdí karavanem. Film Den co den, který tento týden vstoupil do našich kin, nabízí nomáda poněkud zvláštního: takového, co se stěhuje po lidských tělech. Pro duši takového kočovníka to nemůže být nic příjemného. A co teprve v případě, že se v jedné z mnoha podob zamiluje. Jak si ale lásku udržet, když se druhý den vzbudí v někom jiném?

Příjemný romantický film pro dospívající publikum natočil režisér Michael Sucsy, jenž má za sebou docela podařenou romantickou komedii Navždy spolu s Channingem Tatumem a Rachel McAdamsovou, podle románu Davida Levithana. Ústřední zápletkou film může připomenout jihokorejskou Vnitřní krásu, která vychází z podobné premisy. Ovšem nelze tvrdit, že by spisovatel námět obšlehl z krátkého korejského seriálu - jeho kniha vyšla v USA roku 2012, tedy stejný rok jako v Jižní Koreji seriál. Česky kniha vyšla v nakladatelství CooBoo v pečlivé redakční práci Michala Kolezsara v roce 2013 - a letos jsme se dočkali i filmu.

Každý den jiné tělo

Každý den se probudí v jiném těle, každý den žije život někoho jiného. A tak platí jen dvě zásady - dát si pozor, aby si někdo nevšiml, že na jeden den přebýváte v těle někoho jiného, a neplést se mu do života. Všechno tak může být v pořádku až do okamžiku, kdy se A., jak si tento nomád říká, probudí v těle Justina (Justice Smith) a zamiluje se do jeho přítelkyně Rhiannon (Angourie Riceová). Od toho okamžiku všechna pravidla přestávají platit. Konečně se objevil někdo, s kým chce A. být den co den, neměnit životy, nestřídat těla. Jenže jak to má udělat, když to doteď fungovalo nezávisle na jeho přání?

Romantických komedií s fantasy zápletkou je poslední dobou více než dost, Den co den ale přichází s originálním námětem a trochu nezvyklým faktem, že vlastně nemáme hlavního hrdinu, respektive jeho hereckého představitele. A. totiž během filmu vystřídá dost těl, a i když se nejdéle zdrží v těle Rhiannonina kamaráda Alexandera (Owen Teague), každý den je někým jiným: klukem, holkou, někdy nechtěně komickým (Jacob Batalon), jindy floutkovitým (Colin Ford). Vše ovšem slouží základní myšlence snímku: nezáleží na tom, jaké má kdo pohlaví, barvu kůže nebo sexuální orientaci. Všichni jsme lidé, cítíme stejně a stejně toužíme po lásce. A právě důraz na toto poselství povyšuje obyčejnou young adult romantiku s neobyčejnou fantastickou zápletkou mezi ty lepší.

Jak to vlastně funguje?

Problém Den co den je někde jinde. Není problém připustit, že ve fikčním světě filmu je prostě kočovná duše, která se každé ráno vzbudí v jiném těle. Z filmového hlediska je mnohem větší problém fakt, že nic není jakkoli vysvětleno. Proč se A. den co den stěhuje z těla do těla? A proč se tváří, že i když je to tak vždycky a denně, když se najednou rozhodne v nějakém těle zůstat, tak se mu to podaří - aniž by bylo vysvětleno jak? Román jistá vysvětlení nabízí, ale divákovi v kině to může být jedno, protože kniha a film jsou dva odlišné fikční světy a fungují jinak. A ten filmový žádné vysvětlení neposkytne: prostě to tak je a hotovo. Jenže tahle nedokonalost dojem dost kazí.

Jistě, u teenage romancí se používat mozek moc nevyplácí, ostatně nejde v nich o logiku, ale o city. A těch se tu divák dočká ve vrchovaté míře. Příběh je (vyjma vysvětlujících momentů, které tedy pohříchu chybí) dobře napsaný - civilně, nevtíravě, netlačí na pilu v klíčových momentech a svoje poselství nese jakoby mimochodem. Podobně realisticky jsou napsané i všechny postavy, především Rhiannon, jež se chová uvěřitelně jako opravdová puberťačka. Za to díl chvály patří i její představitelce Angourii Riceové.

Dospívající dospívajícím

Vůbec celý casting je povedený. Pryč jsou doby, kdy středoškoláky hráli herci blížící se třicítce s počínající plešatostí. Tento "Beverly Hills efekt" už naštěstí odvál čas. Puberťáky hrají skuteční puberťáci (Angourii Riceové je sedmnáct, Lucasovi Jade Zumannovi nebo Charlesi Vandervaartovi také, Katie Douglasové devatenáct) nebo herci, kteří těsně překročili dvacítku, ale vizáž mají dostatečně dětskou - třeba jako dvaadvacetiletý Justice Smith. Vidět je v lavicích navozuje pocit opravdové školní třídy, ne že si na ni mnohem starší lidi jenom hrají. I proto může být zajímavé sledovat další osudy těchto amerických hereckých nadějí - zatím se nejedná o známá jména, ale kdo ví, co o některých z nich budeme říkat třeba za deset let.

A jelikož se v případě Den co den jedná o film, kde klíčovou roli hrají city a pocity, i hodnocení by mělo záviset na pocitech, ne přísné logice. Nakonec cílová skupina, jíž je snímek určen, se rozhoduje právě jen jimi. A ta bude spokojená. Dostane se jí porce solidní romantiky, zajímavého příběhu a několika slzopudných scén. Nejlepší kombinace pro milostnou schůzku. Co bude po ní, je už na každém z vás.

                                                           Den co den