Terézia Mora sice píše německy, ale pochází z Maďarska. Ani její román Den co den z roku 2004 tedy není příliš německý, jeho hrdiny jsou převážně emigranti a různé ztracené existence.
Stačí se zmínit jen o něčem: hlavní hrdina Ábel Nema pochází odkudsi z bývalé Jugoslávie (autorka důsledně neuvádí žádné konkrétní reálie, když musí, tak město označí jen iniciálou) a v západoevropském (patrně německém) velkoměstě se zoufale ztrácí, jeho spolubydlící Konstantin je mluvka a příživník, který ale stejně končí vždycky na ulici, muzikanti z bezejmenné kapely koncertují, fetují a opíjejí se čím dál únavněji, fyzik Halldor cestuje s pomocí halucinogenů do nebe a zpět. Zároveň to nejsou jen jednorozměrné figurky, autorka se je snaží vidět co nejcivilněji, nezdůrazňuje jejich výlučnost, snaží se zachytit jejich motivace i skrývané povahy.
Z textu zavaleného mnoha úvahami a pocity se pomalu (možná až příliš pomalu) vylupuje příběh mladíka, který se podobá postavám Salmana Rushdieho či Güntera Grasse, abychom zůstali v Německu. Nema je poznamenaný hned několikrát: otec opustil jeho a matku velmi záhy, sám Nema se dočkal hořké neopětované lásky ke kamarádovi ze školy a ke všemu se málem udusil plynem, což „zavinilo“ jeho neobvyklou schopnost rychle se naučit cizí jazyky. Posledně zmiňovaný „magický“ prvek se paradoxně v jeho příběhu téměř neprojeví, podstatně důležitější je trauma milostné, zvýrazněné ještě sexuální orientací. Takže ačkoli je Nema pro většinu žen velmi přitažlivý, jeho nechávají chladným, aniž jim zároveň svou orientaci dá najevo; jistý si ostatně není ani čtenář.
Nema bloudí odnikud nikam – utekl z rodné země, ale vlastně ještě předtím, než v ní vypukly války. Zprvu hledal otce, ale už s tím přestal. Nehledá ani zmíněného přítele Ilju. Vlastně vůbec neví, co chce – snad jen tak nějak nenápadně přežít, což se mu ale daří vždy jen na chvíli, dočasně hladký život obvykle končí více či méně dramatickou až tragickou událostí. A Nema se stěhuje dál, na jiné místo, k jiným lidem.
Možná by se dalo mluvit o pikareskním románu: hlavní hrdina-poutník poznává skrze rozličná setkání charakter společnosti. Terézia Mora však nemá žádné velké ambice (román byl později oceněn mnoha německými literárními cenami), nikterak se nesnaží charakterizovat současné německé velkoměsto. Pouze se občas zaměří na některé jeho pozoruhodné obyvatele, od malých romských kriminálníků až po kroužek přátel vysokoškolského profesora lingvistiky. Nema zničehonic vpluje do jejich životů, některé z nich osudově poznamená (zatímco jiní si ho skoro nevšimnou), on sám z toho však vychází téměř nedotčen. Některým z těch, s nimiž se setkal, se zdá nadějí, příslibem lepšího života, ale ta přání jsou vesměs lichá, Nema je neumí ani nechce naplnit; nikdy to nikomu nesliboval. Je zvláštní, smutnou postavou, jakých v současné literatuře není mnoho.
Právě Nema a ostatní hrdinové jsou zřejmě důvodem tak vřelého přijetí německým literárním světem. Jinak totiž román postrádá jakoukoli zápletku, není v něm téměř nic, co by ponoukalo ke čtení. Autorka mnohé postavy přivádí i odstraňuje velmi náhle a bez uspokojivých vysvětlení. Trochu se spoléhá na styl, který je svým způsobem brilantní – jen jeho vynalézavost spočívá převážně v tom, jak ztížit čtenáři orientaci. V jediné větě přeskočí z třetí osoby do první a zpátky, občas nedopoví slovo či větu, často opravuje použité výrazy. Odvádí tím pozornost od děje a naznačuje, jak obtížně se dnes hledá adekvátní vyjádření situace, myšlenky či citů, zvláště když jde o city vypjaté. Občas, snad na důkaz oné komplikovanosti, kapitolu zahltí přívalem stylově sice efektního, přesto žvanivého balastu, do nějž jen tak mimochodem ukryje situaci nebo sdělení zásadně posouvající celý román. Nic neusnadňuje, vyžaduje maximální pozornost – kdo ji neudrží, ten jako čtenář neobstál.
Den co den je román jistě fascinující, přesto svádí k úvahám nad podobnými autory (převážně z kontinentální Evropy či amerického undergroundu), kteří píšou pro úzkou a stále se zužující skupinu čtenářů. Příběh Ábela Nemy by se dal napsat srozumitelněji, přímočařeji, aniž by ztratil působivost a poutavost. Takto zůstává dojem z knihy dvojí: okouzlení postavami a jejich nekonvenčními osudy a rozmrzení z prodírání se obtížně prostupnou houštinou převážně zbytečných vět.
Autor: Pavel Mandys
Foto: Jan Schejbal, ARCHIV
Terézia Mora: Den co den. Přeložil Tomáš Dimter, vydal Odeon, Praha 2007. 392 stran, 249 Kč.
