Ready Player One: Dokonalý virtuální svět plnící sny všech geeků

Letošní Velikonoce jsou pro fanoušky sci-fi, fantasy, hororů, komiksů a videoher nebo chcete-li jednoduše geeků spíše takovými jarními Vánocemi. Dopřál jim je Steven Spielberg svou filmovou adaptací knižního bestselleru od Ernesta Clina - Ready Player One: Hra začíná. Jakmile totiž na plátně spatří svět Oasis, jejich 140minutová podívaná se promění v oku lahodící pohádkový příběh, jemuž snad nechybí nic, co by správná videohra mít měla.

Před Spielbergem stál nelehký úkol převést na filmové plátno komplexní příběh doslova nasáklý popkulturními odkazy tak, aby uspokojil ryzí nadšence knihy, kteří se na premiéru vesměs těšili (ale dost rozpačitě). Zároveň však musel potěšit i ten zbytek - knihou byť nepolíbené, zato rovněž velké fanoušky, kteří vyrostli na Návratu do budoucnosti, Star Wars a dalších klasických (nejen) sci-fi fenoménech.

Pro nikoho dalšího Ready Player One asi není. I když jeho příběh stojí sám o sobě, jeho nekonečné virtuální zpracování hraje tak silnou roli, že si to jednoduše obyčejný divák tolik neužije, byť se o to slavný režisér nejspíše snažil.

Jako tomu, kdo knihu nečetl, Spielbergovi tleskám. Dokázal totiž vytvořit dokonalý videoherní příběh, kde člověk bojuje za vyšší dobro, při cestě za svým cílem musí plnit složité úkoly spojené s popkulturními znalostmi nebo čelit krutému nebezpečí v podobě "vynulování" postavy a tudíž začínání znovu od píky. Nehledě na to, že během tohoto báječného dobrodružství si hlavní postava najde skvělé kamarády a stihne se i zamilovat. Film je vlastně jedním velkým splněním dětských snů každého geeka.

Svět, ve kterém je možné vše

Žít v roce 2045 není vůbec nic jednoduchého. Lidský svět je zpustošený, všude vládne obrovský chaos a jediným útočištěm je virtuální realita jménem Oasis, kterou stvořil introvertní (a snad i trochu autistický) génius James Halliday (Mark Rylance). Svět, ve kterém je možné vše. Můžete být kýmkoliv, můžete dělat, cokoliv chcete a s kým chcete. Jako by se veškerá populární kultura v průběhu věků napasovala do jednoho počítače, který vás do sebe vsákne a už vás nepustí, protože vás svou nekonečností doslova pohltí.

Můžete se projíždět ve slavném DeLoreanu, létat v Millenniu Falcon, utvořit vizuální vzhled svého avatara do podoby Harley Quinn nebo tančit na vzdušném parketu za doprovodu Stayin' Alive od Bee Gees. Svět nepřeberného množství všeho, co milujete. Pokud vám tahle jména nic neříkají, jste ztraceni a film vás rozhodně nějak zásadně neosloví.

Než Halliday zemřel, schoval do Oasis velikonoční vajíčko (Eastern Egg), jehož nálezci bude celé tohle virtuální bohatství odkázáno. A v tom momentě začíná lítá bitva, závod o budoucnost platformy, která lidstvu v době jeho zkázy jako jedna z mála věcí přináší radost a potěšení. Jako každá správná videohra, jsou totiž i zde padouchové - mocná, po Oasis druhá největší korporátní společnost na světě IOI, která má ve hře tisíce svých lidí, jež luští Hallidayovy hádanky a hledají tolik vytoužené vajíčko.

Virtualita, kde se lidskost neztrácí

Oasis tak musí být zachráněn těmi správnými lidmi, kteří mají videoherního ducha. Boj s místy až příliš amatérsky působící IOI, již šéfuje Nolan Sorrento, kterého ztvárnil už tradiční "zloun" Ben Mendelsohn (Star Wars: Rogue One), svádí Hallidayův pravověrný fanoušek  Wade Watts (Tye Sheridan). Ve své honbě za pokladem spojí síly s dalšími hráči, kterým jde o osud Oasis a vlastně celé reality. Nejde totiž jen o virtuální životy, ale i o ty lidské...  a právě lidskost dokáže Spielberg dokonale sladit s podmanivou virtuální stránkou celého filmu. 

V tomhle ohledu ve filmu funguje právě více než jen kamarádské spojení mezi postavou Wadea (ve hře Parzival) a Samanthy (Art3mis), již si zahrála Olivia Cookeová. Je to ona, kdo včas varuje Parzivala a vysvětlí mu, že zde se nehraje jen na virtuální úrovni... Oba mladí herci jsou mimořádně přesvědčiví ať už v mimice nebo propůjčení hlasu svému avatarovi ve světě Oasis.

Každopádně partička těchto několika šikovných lidí, dokonale se orientujících v Oasis, bojuje nepřímo spíše s Hallidayem samým, když musí pátrat v jeho minulosti a zkoumat jeho osobnost, aby našli cestu ke konečné odměně. Tady vyniká skvělé nenápadné, přesto mistrovské herectví Rylance, jenž se Spielbergem spolupracoval  už na Mostu špionů, za nějž byl odměněn Oscarem.

Během onoho pátrání v (jak jinak) virtuálním vzpomínkovém deníku Hallidaye přijde na řadu naprosto famózní scéna využívající prostředí jednoho slavného hororu, což řadím k absolutnímu vrcholu toho, jak využít nabízeného virtuálního světa.

Členy zákeřné IOI nicméně Parzival a spol. vždycky jednou za čas smetou ze stolu, přechytračí je a v honbě za vajíčkem si i nadále udržují "pole position". Padouchové se ale vždy vrátí, přece jen je jich spousta, a tak zase a znovu dělají problémy. Podle mého to ale jsou spíše takoví bohatší a početnější Rakeťáci, což je možná trochu škoda. Film tím ale netrpí, tempo je bleskové, v barevném úžasném světě všeho možného se neustále něco děje, a na záporácích tak nemá potřebu stavět.

Film vyhověl (skoro) všem

Spielberg boduje jednoznačně v tom, že fanouškům dává prakticky vše, po čem touží. A to se ještě ozývají hlasy, jak celou knihu osekal, respektive pozměnil. Nejspíš tak udělal pro dobro kompaktnosti příběhu, který dokáže fungovat sám o sobě, i kdyby veškeré to videoherní pozlátko odstranil. Tím se nejspíše snažil cílit na širší publikum, což vzhledem k tématice filmu prostě nejde...

Pokud by ovšem na druhou stranu přitlačil až moc na pilu, příběh by byl nejspíš až předigitalizovaný, nadupaný přebytečnými informacemi a začalo by se v něm ztrácet víc diváků, než je únosné. Takhle to ukočíroval po svém, když dopřál herním maniakům přesně to, co chtěli, a zároveň zachoval rozumnou, nepříliš složitou kontinuitu pohádkového filmu s citlivě načasovanými přechody mezi reálným světem a světem Oasis.

Přitom režisér posílá jasné vzkazy směrem do budoucnosti. Hrátky s virtuální realitou už dnes nabývají na čím dál jasnějších obrysech a případná Oasis nemusí být úplně vzdálená od skutečnosti. Jak se v takovém případě zachováme? Budeme schopni odolat věčné virtualitě a zůstat nohama na zemi i v reálném světě, ve kterém jde přece jen v konečném důsledku o mnohem více než o nalezení pár vzácných předmětů, dokončení šílených závodů a celkového uspokojení naší touze bavit se?