Váš občanský průkaz!
09.10.2006 00:00
NEJLEPŠÍ KNIHA ZE ŽIVOTA A OKOLÍ PETRA ŠABACHA
Pro literárního snoba je Petr Šabach jasný případ: rozmělňovač tradice „hospodských historek“, jež k sobě chatrně lepí marmeládou sentimentálního pseudofilozofování. Já jsem snob ale jen občas a Šabacha mám docela rád.
Jeho poslední kniha se jmenuje Občanský průkaz. Je to název výstižný, víceznačný - a také „šabachovský“. Pokud se nic nezměnilo, tak občanský průkaz se fasuje s patnáctým rokem života. Za dob, jichž jsem i já pamětníkem, provázel ono předávání jakýsi iniciační rituál, při němž byl čerstvý občan jaksi vpuštěn do „občanského života“, přičemž kmotry mu byli uniformovaní příslušníci SNB. Mladému člověku tak bylo hned naznačeno, kdo nad ním bdí, kdo určuje a zaručuje jeho „občanskost“, kdo má právo ji permanentně kontrolovat. Občanství tak bylo hned jednoznačně spojeno s represivním orgánem totalitního státu, jenž byl vlastníkem životů svých poddaných. Ona legitimace (v rudém obalu) měla praktický i symbolický význam: bez ní byl člověk ztracen, neexistoval, byla poutem jednotlivce se státní mašinérií. Snad se to přece jen změnilo.
A teď to „šabachovské“. Kniha začíná humornou, posléze trochu zlověstnou scénou předávání občanských průkazů. Ty se vydávaly (a stále vydávají) v Šabachově „zlatém věku“, tedy v pubertě, jež je ideálním zdrojem jeho vypravěčství. V této pro život tak důležité mentální situaci se Šabach cítí nejlépe, historky mají nejlepší říz a nejsilnější podání. Nahrává tomu i fakt, že autor si pubertu prožil ve druhé polovině šedesátých let, jež jsou díky své výjimečné atmosféře vhodné pro jemně idealizující pojetí jako čas jisté volnosti, snad i - ovšemže omezené - svobody. Šabach už pak zůstane věrný své „střední škole“, svým kamarádům, s nimiž zasedne do hospody, do toho srdečního centra, do něhož se všechno slévá a z něhož se zase vše vylévá. Tam se nejen předávají zážitky, informace, zkušenosti, ale tam i vstupují vyslanci ze světa dozoru, tedy esenbáci, kteří kontrolují své stádo - samozřejmě prostřednictvím občanských průkazů.
Šabach tedy sepsal cosi jako výběrovou autobiografii, v níž jednotlivé kapitoly tvoří jeho vztahy a zkušenosti s kontrolory občanek. Cena tohoto prostého nápadu je právě v té jednoduchosti a výstižnosti. Šabach je píšícím zástupcem mužů (ženský svět v jeho knihách spíše absentuje), jimž se trochu ošklivě říká „šedá zóna“. Vypravěč jeho knih si s režimem nijak nezadal, ale nebyl s ním také v žádné otevřené konfrontaci. Snažil se žít v co největší možné nezávislosti na něm, ale především tak, aby měl pokoj. Dochodil jakousi školu, ta ale nebyla důležitá, zaměstnán byl na místech, která s kariérou nebo nějakou pracovní ambicí neměla nic společného. Důležité bylo mít čas a klid na své věci - Šabach je nalezne v psaní. Život se odehrával mimo, hlavně v řeči, v hospodských hovorech, jejichž nejlepší formou je vyprávění historek, v němž se trochu přehání, a je nutná pointa. („Hospodská historka“ je termín dávno užívaný českou literární kritikou, není třeba ho tu rozvádět.) Historka však potřebuje (nikoli nutně, ale je to vždy lepší) nějakého nepřítele. Kdo jiným se jim může stát než ti lidé zvláštního typu, kteří mají nad obyvateli hospod privilegium je neustále buzerovat, špehovat, kontrolovat. Někteří jsou rozpoznatelní už v mládí („některý ksichty se vám zadřou do paměti jak tříska hned napoprvé“), jako ten věčný policajt Daniel Pačes, který se jako fantom zjevuje po celé ploše autorova vyprávění. Jiní své fízlovství nosí dovedně skryté, jako znalec bigbítu a vlasáč Marek, se kterým se vypravěč družně opije, pak si omylem vymění bundu, z jejíž kapsy k svému úžasu vytáhne služební průkaz příslušníka StB.
Šabachova kniha je sestavena, jak to u něho bývá, z řady takových více či méně samostatných - historek. Postavy mu naskakují jedna za druhou, aniž se stará o nějakou jejich psychologizaci nebo hlubší charakteristiku. Jsou to prostě kámoši, se kterými se setkal, většinou už v tom mytickém věku dospívání. Veršující Aleš, srandista Venca Popelka, intelektuál Míťa, „vesnická mánička“ z Václaváku Charlie. Ten je hrdinou nejdelší a nejzávažnější pasáže, v níž Šabach líčí jeho zatčení a věznění během demonstrace v srpnu 1969. Rád tady napíšu, že oněch zhruba pětadvacet stránek je napsáno suverénním způsobem a že už dlouho jsem nečetl tak tísnivě sugestivní podání bezmoci, kdy je člověk vydán do rukou mstivé nenávisti. Šabach přitom tuto „historku“ podává bez heroizace a patosu, prostě jako přesný záznam vypjaté a mimořádné situace, která bude mít zároveň klíčový význam pro to, čím má země projít a čemu se velmi problematicky říká „normalizace“. Když se obyčejná mánička Charlie, právě ztlučená a policajty smýkaná, vzpamatovává z prvního šoku, má pocit, že „to snad není pravda“. Charlieho napadne, že musí něco udělat, něco pronést: „…měl pocit, že se mejlí, že všichni, co jsou tady, se mejlej a nevědí o tom, a už už to chtěl říct nahlas, chybělo málo, aby vstal, zatleskal a zvolal: Věnujte mi chvilku pozornosti! Někde jsme to posrali a teď musíme zjistit kde, protože před rokem, před pouhým rokem sme přece všichni, nebo já měl aspoň pocit, že všichni…“ Ale Charlie to neudělá, ví, že se mu nic nezdá.
Také Šabachovi bylo v té době osmnáct a měl před sebou dvě desítky let, kdy občanku nosil raději tak, aby ji měl hned po ruce...
Autor: ARCHIV
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.