S Kateřinou Procházkovou, koordinátorkou překladu Letní filmové školy Uherské Hradiště, o tom, co na festivalu běží a neběží v pořádku, a o tom, že největší peklo je sehnat překladatele z ázerštiny.
Jak dlouho už se účastníte Letní filmové školy?
Před osmi lety jsem tu byla poprvé jako účastník, posledních sedm let už jezdím jako jeden z pořadatelů.
Co vás k tomu přivedlo?
Poprvé jsem se sem dostala přes kamaráda, který pochází z Uherského Hradiště. Mluvil o skvělém festivalu ve skvělém městě. Tak jsem jela. A od té doby navštěvuji jeho i filmovku každý rok.
Působila jste od začátku v překladatelské sekci?
Ne, začínala jsem odspodu, nejprve jako „libero“, což je vlastně takový správce kina. Potom jsem dělala na štábu takovou tu holku před dveřmi, které se volají problémy a ona je předává dál, nebo je rovnou řeší, ví, jestli všechno běží v pořádku, nebo naopak nic neběží v pořádku…
A běží to v pořádku?
Ne!!! (směje se)
A co třeba neběží v pořádku?
Občas bývají třeba problémy s kvalitou některých kopií, které dorazí ze světa, což mnohdy zjistíme až tady na místě. Často tu bývají i starší filmy a u těch z 50., 60. let už to může představovat problém. Ty kopie už přeci jen mají ledacos za sebou…
Už jste kvůli tomu museli projekci některého filmu úplně zrušit?
Ano, už se nám to stalo. Ale běžné to není. Letos se nám stala taková kuriozitka. Z Brazílie nám poslali na filmovém pásu jen titulky bez filmu samotného. To samozřejmě taky promítat nešlo…
Vraťme se k vašemu působení na LFŠ. Dělala jste tedy takovou děvečku pro všechno…
To jsem dělala několik let. Potom jsem šla dělat asistentku koordinátorce překladatelů a překladů a letos jsem její funkci převzala.
Kolik překladatelů koordinujete?
Průměrně to bývá nějakých dvanáct, letos jich je celkem patnáct, ale ne všichni jsou tu na celou dobu. Spousta z nich má jiné povinnosti – provází nebo někde pracuje. Letos je tu například jedna slečna ze španělského kulturního institutu Cervantes.
Jaké jazyky je největší problém zajistit?
Tak letos to byla ázerština – jazyk, jímž se hovoří v Ázerbájdžánu. Ta rozhodně není v ČR běžná a shánět překladatele bylo opravdu peklo… Nakonec jsme sehnali lékaře ázerbájdžánského původu, který žije v Čechách a živí se tu jako překladatel z turečtiny, ruštiny a ázerštiny.
A nějaké problémy s překladateli jste měli?
Ne. Všichni překladatelé, kteří sem jezdí, jsou skvělí, úžasní, pracovití… Navíc mám perfektní asistentku, která mi hodně pomáhá.
Jak vaše práce v praxi probíhá?
V přípravné fázi sledujeme jazykové verze filmů, které se k nám dostanou, a předjednáváme překladatele. Máme tady stálou skupinu překladatelů, hlavně co se týče angličtiny a němčiny. V druhé fázi je to komunikace s garanty jednotlivých hlavních kategorií festivalu a s jeho ředitelem Jiřím Králíkem. Vyjasňují se způsoby předávání médií, DVD, VHS, dialogových listin, domlouvá se způsob překladu jednotlivých filmů. V poslední době začaly velké festivaly pro zkvalitnění diváckého zážitku používat elektronické titulky. To je příjemnější než overvoice (simultánní překlad, pozn. red.), který trochu ruší soustředění na hudbu a film vůbec. Navíc k tomu nejsou potřeba sluchátka. My to děláme u těch významnějších filmů, které zároveň mají únosnou délku a nejsou příliš upovídané.
A jak vypadá pracovní den koordinátorky překladu na LFŠ?
Začíná se poradou štábu, kde se setkávají jednotlivé sekce filmovky nad technickým scénářem. Tam si sdělíme „ano, tohle všechno musíme dneska udělat“. Projedeme nejproblémovější místa, většinou různé komponované pořady, setkání a besedy s hosty, což se musí naplánovat tak, aby se to do toho vyhrazeného času vešlo, řeknou se okruhy témat, o kterých se bude mluvit, a jací překladatelé tam půjdou. Po poradě se přesunu ke svému počítači, dořeším technický scénář a po zbytek dne telefonuji, pobíhám, plánuji, rozděluji práci, a samozřejmě řeším všudypřítomné problémy. Letos je na špičce top ten našich problémů ubytování překladatelů a hostů vůbec, do toho se třeba stane, že některé filmy nedorazí…
Kolik času vám to zabere?
Celý den… Od rána do noci. Začínám ranní poradou a končím po konci posledního filmu, tedy někdy kolem druhé ráno.
Máte čas se jít podívat na některý film?
Ne.
Kdy jste naposledy nějaký viděla?
V minulém roce jsem viděla film promítaný u příležitosti slavnostního zahájení, bohužel si už nevzpomínám, který to byl.
Takže filmy znáte v podstatě jen z titulků?
Znám je z titulků a některé z nich – nebo alespoň jejich části – mám možnost vidět před festivalem, když je přiděluji jednotlivým překladatelům.
Je nějaký film, který byste doporučila jen na základě znalosti titulků nebo překladu?
Tak třeba Sbohem Brazílie z letošního roku, pak mě zaujal mexický film El santo y blue demon vs los monstruos, což je sice „béčkový“ film, ale má takovou svoji zvláštní poetiku. Zajímavé bylo představení „béčkového“ filmu B-kult promítaného v cyklu Aeronights, který se rozhodli společně tlumočit a částečně i hrát dva překladatelé angličtináři. Ona tlumočila ženské hlasy, on mužské, udělali z toho takovou show. Byl to výtečný nápad, který se velice líbil. Kromě toho mám osobně velice ráda polské filmy.
Kolik času vám zabere práce související s festivalem mimo jeho samotný průběh?
Filmy se samozřejmě shání celý rok, trvá dlouho, než nám je přislíbí a pošlou. Ale co se týče překladů, ta práce začíná tak poslední čtvrtrok před filmovkou.
Co vás u LFŠ pořád drží? Co je na ní tak zvláštního, že vás to baví i po sedmi letech?
Tak za prvé je to samo město Uherské Hradiště, ale hlavně jsou to lidé. Spoustu z nich potkám jen jednou za rok právě na filmové škole. Je to hrozně fajn parta, která dokáže spolupracovat i ve velice stresujících podmínkách. A nejen pracovat, ale mít se i ráda navzájem. To nadšení, které k tomu patří, člověk občas jen zírá, co ti lidé jsou ochotní tomu obětovat. A samozřejmě i ty filmy – ač je nevidím, tak se toho o nich spoustu dozvím, mám příležitost poznat jejich autory…
Co je na tom nejvíc stresující?
Asi ta nutnost, aby všichni a všechno byli v tu správnou dobu na tom správném místě. Neustálé změny – člověk nikdy neví, jestli to, co platilo večer, bude platit ještě ráno. Navíc nikdy nepřijde jen jeden člověk, ale třeba šest lidí najednou a všichni hrozně spěchají. A samozřejmě: včera bylo pozdě.
Jak dlouho budete těch deset dní festivalu dospávat?
Dlouho, dlouho, dlouho… Člověk většinou nejde po práci hned spát, když se s ostatními vidíme jednou za rok, chceme si taky popovídat. Tak v jednu, ve dvě jdeme na pivo, spát chodíme kolem čtvrté a ve čtvrt na devět ráno je porada. Už se strašně těším, až se vyspím…
Foto: Dina Podzimková
