Na tuto a další otázky odpověděla TÝDNU.CZ spoluatorka projektu Věznice: místo pro umění Martina Reková telefonicky při přejezdu mezi věznicemi. Netradiční turné hodnotných uměleckých děl po českých věznicích začalo v pražských věznicích na Pankráci a v Ruzyni a pokračuje v dalších městech.
Věznice objíždí kromě Martiny Rekové také její kolega Ondřej Horák a kurátoři Markéta Vinglerová nebo Ondřej Chrobák. Turné originálů sedmi výtvarných děl, například od Toyen nebo od Otty Gutfreunda, navazuje na tříměsíční korespondenční hru, v níž třicet pět odsouzených mělo podle zasílaných informací o předních českých umělcích 20. století, uhádnout jejich jména.
Další částí projektu je přímá umělecká spolupráce dvojic vězňů a umělců, jejichž společná díla v druhé půli řijna vystaví DOX a Moravská galerie.
Jak návštěva ve vězení probíhá?
Martina Reková: Přijedeme, rozbalíme stojany a vystavíme díla. Ke každému umělci promítáme na stěnu další díla a Markéta Vinglerová o nich asi hodinu a půl vykládá. Vězni se na ledacos ptají, upřesňují si informace o umělcích, které získali v dopisech a napříkald v Ruzyni se rozvinula slouhá diskuse. Zajímá je hlavně jejich život. Vybrali jsme totiž autory, kteří byli vezněni a ovlivnilo to jejich tvorbu. Například Alén Diviš v poválečných letech tvořil díla, která byla inspirována kresbami v celách.
-4e26a4e7bea87_275x183.jpg "Vězeň Jaroslav Žižka při diskusi o umění.")
Jak věznění lidé reagují?
Právě, že jsme jejich zájmem až překvapeni. Vzhledem k tomu, že nemají ve věznicích mnoho aktivit tohoto druhu, jsou za takovou aktivitu velmi vděční. Aktivně se zapojují a píší nám pak děkovné dopisy. A my doufáme, že naše akce může vést i k sebereflexi jejich činů. Například jeden člověk z věznice v Pardubicích začal po zapojení do projektu znovu navštěvovat psychoterapii. Další po nás žádají odbornou literaturu a tak se společně s ředitelem Moravského muzea Markem pokorným snažíme obohatit vězeňské knihovny.
Jak se rozvíjí ta část projektu, v níž vězni přímo vytvářejí umělecká díla?
U některých dvojic došlo k vzácnému propojení, například Michal Pěchouček se s vězněm Jiřím Trombíkem domluvil na společné samotatné výstavě, až pana Trombíka pustí na svobodu. Pasta Oner spolupracuje s Josefem Bajgerem, vytvářejí spolu umělecké dílo, které Pasta také hodlá samostatně vystavit, tedy mimo náš projekt.
Jaký typ vězněných váš projekt přitahuje? Jaké mají profese nebo vzdělání?
Jsou to lidé často odsouzení za finanční záležitosti, ale jsou tam i odsouzení za vraždu. Většina z nich je prvotrestaná, tedy se u nich předpokádá, že by se do vězení nemuseli vrátit. Napříkald pan e Trompík je tlumočník a mluví několika jazyky.
Je projekt dostatečně financován nebo jde z vaší strany spíše o charitu?
Spíše to druhé. Stálo nás velké úsilí to celé vyjednat a zorganizovat a přáli bychom si, aby to byl jen začátek nějaké dlouhodobější a systematičtější komunikace mezi uměním a věznicemi.
