Nová výstava absolventa VŠUP v českobudějovické Galerii Pod Kamennou žábou je stejně tak věnována letadlům jako rodině, stejně tak pohybu jako nehybnosti, stejně tak odpovědím jako otázkám.
Nová výstava Radka Doška (1971) volně navazuje na jeho předchozí minimalisticko-ornamentální série obrazů, které se odvíjely od důvěrně ne/známého prostoru vlastního bytu. Absolvent malířského ateliéru Pavla Nešlehy a posléze Stanislava Diviše na pražské VŠUP, který žije v Českých Budějovicích, z něj tehdy barevně „vykrájel" plošnou nehybnost bez přívlastků, opentlil ji podle skutečnosti průmyslově multiplikovanými ornamenty a výsledek povstávající ze standardně zařízeného minimalismu 2+1 povýšil na umění. Respektive na přesvědčivé krasosmutné umění. Samotný obsah pak sice může na první pohled vyznívat útěšně a dokonce i harmonicky, ale v podstatě zachycuje druh vizuální meditace, která v osobním životě často vede do pekel.
Doškův nový projekt jako by na ten předchozí reagoval téměř rebelsky. Jeho tématem jsou totiž letadla, která sama o sobě představují především symbol pohybu, energie, změny prostředí nebo alespoň - dovolené. Obrat ještě podtrhuje fakt, že úhlednou rukodělnost malby nahradily svižné printy vzniklé na základě technického obrazu - fotografie. Dojem snahy vymknout se ze životních stereotypů koncentrovaných mezi čtyři zdi ale vezme rázem za své ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že dynamické siluety stíhaček jsou vyfocené z televize, která stojí pravděpodobně ve stejném pokoji, který je zachycen na obrazech. Jen někde mezi fíkusem a obývací stěnou, co se už na plátna nedostaly.
V galerii jsou výsledné tisky sice nadvěšené, takže je třeba k nim zvedat oči, ale smířlivě přiznávají jak rastr a charakteristický okraj obrazovky, tak logo veřejnoprávního kanálu. Rusky znějící titul výstavy lehkou životní zpackanost, situovanou do akce prožívané před televizí, ještě nahořkle podtrhuje. Následná série olejů, která názorně ukazuje, že Doško je momentálně malířsky na rozcestí, ještě víc odkrývá pozadí celé věci. V bytě mezitím povyrostla rodina, ostatně nepřítomně přítomná i v dřívějších obrazech, ať už prostřednictvím dětské postýlky nebo hraček opuštěných na koberci, a tatík s ratolestmi právě „jedou" ve fázi modelaření, což stejnou měrou představuje alespoň jakési naplnění a opodstatnění jako další kapitolu téhož.
Koncept měrou vrchovatou naplňuje cyklus tisků, který je skvělý po všech stránkách, je střižený z první od boku, nevyspekulovaný a tím svižný stejně jako obsahově přesvědčivý. Zachovává si plošnost i základní barevnost předchozích maleb, na které navazuje i obsahově. Je lehce tragikomický, vizuálně přesvědčivý, provedený v logickém médiu. Nové obrazy v tomto případě stojí až v druhé řadě, mohou posloužit snad jako doplněk v závorce, popis, který podrobněji dovyslovuje některé aspekty příběhu, ale kdyby tam nebyl - nic by se nestalo. Nejednotnost jejich rukopisu, podtržená ještě nesourodým rozvěšením, může jen vzbudit otázku, kterým směrem se Radek Doško teď vlastně vydá a k čemu jeho samolety doletí.
Foto: archiv
