Spolupráce zpěváka Dana Bárty a invazivního umělce Romana Týce trvá už delší dobu. Roman Týc zajišťoval prostřednictvím projekcí vizuální podobu jeho koncertů a tak je asi logické, že se po čase jejich spolupráce posunula ještě trochu dál. Roman Týc tak natočil svůj první profesionální videoklip. Jaký je? Romantýcký se vším všudy.
Ne náhodou má podobu příběhu, ne náhodou se týká skryté vášně, ne náhodou je tou vášní umění a ne náhodou hlavní hrdina ve jménu své vášně překračuje daná pravidla a riskuje tak holou existenci. Princip je až pábitelsky dojemný a přitom prostý. Jan Budař je zaměstnán v jednom z obchodních domů celosvětového řetězce prodejce nábytku a zařízení pro domácnost. Po pracovní době strká své nadšenecké originály do rámů místo typizovaných fotografií, kterými jsou zařízené modelové byty. Některé zákazníkům dokonce sám nabízí. Co z toho má? Dobrý pocit z toho, že jeho práce někoho oslovila, protože „zisk" z očipovaných výrobků jde samozřejmě u pokladny na vrub jeho zaměstnavatele.
Možná se to může zdát banální, ale ve skutečnosti je to příběh, který svým způsobem tak trochu skrytě odpovídá na určité principy street artu a guerilla artu vůbec, i když kritický podtón, který je pro ně typický, tady samozřejmě chybí. To, že tu existuje přímá souvislost nedokládá jen skutečnost, že autorem a režisérem videoklipu je právě Roman Týc, ale i fakt, že ve skutečnosti jen jinak zpracoval jeden ze svých starších nerealizovaných nápadů. Také plíživá, skrytá, všudypřítomná hlídací kamera hraje svoji roli. Mimochodem konkrétní příběh se hezky váže k textu, obě složky spolu dobře, protože nedoslovně, komunikují a jedna tak rozvíjí druhou, myslím ne úplně často vídaným způsobem.
Bráno kolem a kolem, celá ta „hra" je vlastně trochu směšná, ale ve skutečnosti, jak už se několikrát ukázalo před soudem, to zas až taková sranda není. Mno, vzhledem k tomu, že se už prý objevil i zájemce o koupi rukou z pomníku na Národní třídě, nakonec jeden tip pro sběratele. Ten originál s názvem Indonésie, který na Jana Budaře dýchá „takovou opravdu zvláštní krásnou atmosférou" namaloval Roman Týc osobně. Trvalo mu to prý asi tak dvě minuty, ale stejně. Nic takovýho, vlastně, už podobnýho přece není, jo? Ani tam v obchodě, ani na celym světě, no.
Foto: Lucie Pařízková a Karel Šanda
