Temnota Moderny kolem Josefa Váchala

Postava českého grafika Josefa Váchala je tak třeskutě barvitá, že jakýkoli projekt, který se ho týká přitahuje pozornost jako magnet. Toho jako zatím poslední využila i pražská Galerie Moderna, která ve svých prostorách na Masarykově nábřeží uspořádala malou přehlídkovou výstavu tohoto uměleckého samorosta. Ta je samozřejmě prodejní. Dokonce velmi. To je také asi jediný důvod jejího vzniku.

Tváří se jako opravdová dospělá výstava, má chytlavý název, který odpovídá obecné představě o tomto umělci (Ve víru temnot), představuje úctyhodný počet jeho grafických listů, jenž přesahuje stovku, a zbytek už zařídí sám Váchal - respektive jeho práce. Ta je, zvlášť ve velkém formátu, vždycky přitažlivá a okouzlující a vrátí člověka do doby, kdy svět měl svá temná tajemství a hloubku téměř na každém kroku, a umění ještě nebylo úplně vyprázdněným pojmem s libovolnou proměnnou v rovnici a kdy svůj smysl hrálo i „nadřemeslo", které bylo průvodním znakem myšlenky. Člověk se tady snadno utopí v iluzi o ryzí hodnotě, protože bludičky přitažlivosti Váchalovy tvorby jsou stále aktivní. A po právu.

Ve skutečnosti se ale jedná především o na kusy rozparcelovaný nejpočetnější cyklus Šumava romantická a umírající z roku 1931. Ten doplňuje Dokonalá magie budoucnosti (1922), méně známý cyklus Deset příběhů o psech (1930), soubor třinácti dřevorytů k Rukám Otokara Březiny, snůška ex-libris a věnovacích listů plus několik jednotlivostí. Právě ty ale někdy stojí za to: Kytice z Receptáře barevného dřevorytu (1933) i Váchalův autoportrét z Dřevorytce a digitalis (1953) působí samozřejmě dobře i samy o sobě, ale stejně jako v případě Šumavy (kde je výborná i samotná předsádka, mimochodem k mání za třicet devět tisíc) je to jako prodávat bochník chleba po krajících. Důvod je zřejmý na podnikatelské zdi se dostane pár reprezentativních Váchalů a pravděpodobně se takhle po kusech strží víc. Zdání autentičnosti mají zřejmě dotvářet i „babičkovské" rámy, které ale naopak dělají z galerie antikvární vetešnictví a člověka navíc „do obrazu" vizuálně nepustí.

Výstava v Galerii Moderna nabízí kvalitní zboží a i při vědomí cen, které za každým grafickým listem tuší, si divák asi může užít i sekularizovanou podívanou. Mimochodem nejceněnějším kusem je šumavský Démon slatě z sto šedesát tisíc. Doopravdy se ale nadechnout nemůže, ani když narazí na tak pěkné věci jako jsou třeba Ostrov blaženců nebo Madona dva půvabné dřevoryty z roku 1912 ovlivněné ještě secesním tvaroslovím. Už třeba proto, že visí „za kasou". Mezi výstavou a „výstavou" je prostě rozdíl.

Foto: Galerie Moderna