Začnu krátkou a zjednodušenou exkurzí do minulosti. Film se v průběhu 20. století vyvíjel. Vznikl jako pouťová atrakce, pokračoval jako zábavná podívaná, někde jako propaganda (Leninovo okřídlené: „Ze všech umění je pro nás nejdůležitější film,“) a nakonec se prosadil i jako respektovaný druh umění.
Film se ovšem také profiloval jako průmysl nebo, chcete-li, byznys. Zatímco v zemích s velkým trhem se stal velice výdělečným, u nás byla kvalita a množství produkce (a především kvalitní produkce) limitována počtem obyvatel - tedy potenciálním publikem.
Proto u nás producenti ani v dobách levných ateliérových konverzaček a absence konkurenční televize nebyli pohádkovými boháči. Když se jim podařilo vyprodukovat umělecký film, obecenstvo se do biografu samozřejmě hrnulo míň než na lehkou komedii nebo srdceryvný příběh. Podle toho také tehdy investovali filmoví producenti či mecenáši.
Proto, aby mohly vznikat kvalitní filmy, které nebudou závislé na vkusu producentů či blahovůli nahodilých investorů, byl v roce 1945 za všeobecné podpory filmařů filmový průmysl zestátněn. Československý státní film už nepoznal ekonomický, jenom ideologický nátlak. A přes toto sešněrování, především v dobách, kdy ideologický dohled zeslábl, vznikla nejlepší díla naší kinematografie, díla, která nás dodnes reprezentují na různých klubových či retrospektivních přehlídkách nebo se rok co rok opakují ve všech našich televizích.
Když po roce 1989 za pokřiku některých filmařů, že si na sebe dobré filmy vydělají samy, došlo k nesmyslné likvidaci československého filmu a jeho fungujícího systému výroby i literární přípravy, vrátil se model někam do dob první republiky a znovu se stal závislým.
Na blahovůli veřejnoprávní televize, která nepřipravena převzala roli hlavního producenta celovečerních filmů, na velkorysosti sponzorů a drobcích od státu, které až dodnes přerozděluje grantová komise.
Asi se shodneme na tom, že film může být umělecké dílo. Takové umělecké dílo na rozdíl od jiných druhů umění potřebuje ke svému vzniku mnoho milionů. A až na malé výjimky si skutečně umělecký film sám na sebe nevydělá. Bezpodmínečně nutně tedy vyžaduje nějakou pomoc státu...
Novelu zákona o fondu kinematografie jsem zdědil po svých předchůdcích. Nebyl jsem jí nijak nadšen, a tak jsme na ní půl roku pracovali. Snažil jsem se, aby do fondu přispívaly jenom ty subjekty, které na českém filmu vydělávají, a snažil jsem se, aby ty subjekty nebyly dvakrát zdaňovány. A ať už byla výsledná novela zákona jakákoli, umožnila by českému filmu se trochu nadechnout a obejít se bez nedůstojného škemrání.
Závěrem bych chtěl vzkázat filmařům, kteří mi vyčítali, že se mi po prezidentově vetu nepodařilo novelu zákona prosadit (aniž pro to sami hnuli prstem), aby si zalistovali ve starých novinách a přečetli si, kdo z nich na začátku devadesátých let tvrdil, že dokáže točit umělecké filmy, které si na sebe vydělají. Ti lidé pomohli ospravedlnit likvidaci modelu, bez něhož by se nikdy neprosadili filmaři typu Vláčila, Passera, Juráčka, Chytilové nebo Vachka. A potom jim ještě poradím, aby si ověřili, kdo je dlouhodobě proti státní podpoře české kinematografie. A především aby se zamysleli nad tím, jaké filmy sami vytvářejí. Zda jsou, když už na ně od státu dostávají peníze, skutečně umělecké, a obstojí-li ještě někde jinde než na domácím hřišti a dostanou cenu někde jinde než na Českém lvu.
Autor: Vítězslav Jandák
