Otazník?
29.01.2007 00:00
Když arabista Zdeněk Müller použil minulý týden ve svém kultivovaném textu v Lidových novinách obrat, že kdosi někam „postavil otazník“, vypadalo to zvláštně. Věc se totiž má tak, otazník se postavení vzpírá. V nevyhnutelně logické návaznosti pak následuje, že čím méně stojí, tím častěji visí.
Připustíme-li, že internetový vyhledávač Google poskytuje alespoň částečně reprezentativní vzorek chování tohoto zakrouceného znaku, zjistíme, že otazník visí zhruba 186krát častěji než stojí: první sloveso má zaregistrováno 11 700 použití (plus 729krát „se vznáší“), zatímco druhé (i za pomoci různých modifikací vidu) pouze 67. To není samo sebou.
Ještě podivnější je, že otazníky - ať už si dělají cokoli - ani s opuštěním zmíněné mírně freudovské analytické linie nemizí; právě naopak. Proč se vyskytuje pouze ve dvou typech („bez přívlastků“ nebo „velký“) a umí ze všech činností, které by mohl mít k dispozici, právě viset? Proč tak činí ve většině nám blízkých jazyků? A vůbec, proč má takové vzdušné privilegium zrovna otazník?
Snad kvůli tomu, že jedna jeho část je umístěna nad (vznáší se?, visí?) tečkou? Taková argumentační linie najde nepřekonatelnou překážku ve srovnání s bratrancem vykřičníkem: ten v Googlu visí pouze šestkrát a stojí jednou. (O tom, jestli ve španělsky mluvících zemích visí otazník i vykřičník napřed hlavou vzhůru, raději vůbec pomlčíme.)
Jak hezky by se třeba v průběhu nedávno minulé vládní krize četlo, že před Strakovou akademií se nakrucuje růžovo-rudý otazník.
Či dnes, že lidoveckému vicepremiérovi Jiřímu Čunkovi přidělává vrásky otazník půlmilionový; nebo že Evropou bublá ruský ropný otazník. Bylo by to jistě méně beznadějné než nekonečně opakované věšení.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.