Obrovský, nemotorný, nevyzpytatelný. Boris Jelcin v mnohém připomínal Rusko. Stal se ztělesněním ducha vysloužilé mocnosti ležící malou částí v Evropě a velkou v Asii. Typická byla jeho zmatenost, již vyvažoval silnými slovy a zvláštním politickým „fílingem“ pro závany dějin. Symbolem byl jeho důvěrný vztah vodce.
Ta ho provázela na mnoha cestách a způsobila báječné trapasy. Notoricky znám je ten z Dublinu, kde Jelcin nebyl schopen vystoupit ze svého speciálu a pozdravit nastoupenou delegaci. Když ho posléze očekávali v Římě, přistavili dvě sanitky. Ve švédském parlamentu žoviálně brebentil o tamní ropě – poslanci kroutili hlavou, až se vše šťastně vysvětlilo: car Boris myslel, že je v Norsku. Madrid si zas pamatuje Jelcinovo šokující sdělení, že právě vydal rozkaz, aby na evropské metropole přestaly mířit ruské rakety (šokován byl i ruský generální štáb). Jindy řekl, že generální tajemník OSN pojede do Bagdádu – následovalo dementi OSN. Ve Vatikánu se v roce 1998 pochlubil, že hodlá pozvat papeže do Ruska, což mluvčí Jastržembskij upřesnil: prezident chtěl říci, že pozvání z roku 1991 nadále platí.
Bylo by ale naivní zredukovat Jelcina na přiopilé monstrum nechtěně šířící humor. Několikrát předvedl, že je hráč velkého formátu. V srpnu 1991 se celou (velkou) vahou osobnosti postavil za sovětského prezidenta Gorbačova, jehož se pokusili svrhnout komunističtí generálové. Média byla za jeho vlády nebývale svobodná. A jedničku by měl dostat za pokojnou likvidaci SSSR, když jako ruský prezident oznámil, že jeho republika ze svazu vystupuje.
Mnoho věcí se mu ale nepovedlo. Mimo jiné neodstranil Lenina z mauzolea. Třikrát se odhodlával, jednou chtěl vypsat referendum, nakonec od toho vždy upustil. Masový vrah je vystaven dodnes, matička Rus za smutnou érou komunismu zatím definitivní tečku neudělala.
Báťuška Boris byl samozřejmě kdysi také komunistou, pochovali ho však, jak se patří – církevně. Nedá se říct, že by bojoval za nové svobodné Rusko. Spíše se to za jeho vlády samovolně dělo. Děly se ale i jiné věci a Jelcinova éra byla dobou paradoxů. Absolutně nezvládl hospodářské reformy, ale dostal Rusko do skupiny G 7 (protože se Západ děsil volebního vítězství komunistů). Zbabral Čečensko, ale dostal Rusko do Rady Evropy, jež si naivně myslela, že se Moskva polepší.
Car Boris byl prostě jedním z mnoha katastrofálních vládců Ruska. Měl však pravdu, když řekl: „Svoboda je jako vzduch. Když ji máte, ani si jí nevšimnete.“
Autor: Daniel Raus, ČRo6
