V rámci akce „Jedeme v tom s vámi" jsem ve středu absolvoval cestu ze svého bydliště na Hradčanech do Caféidoscopu v Lazarské, kde jsem měl ten den koncert, jako dočasný a dobrovolný vozíčkář. Přijeli si pro mě, naložili mě a vezli mě na tramvaj. Nebyl jsem zdaleka první ani poslední, organizátoři si už několik měsíců vybírají různé takzvané známé osobnosti.
Smyslem celé akce je, aby se zdraví občané dokázali lépe vcítit do problémů vozíčkářů, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké to je. Musím po pravdě přiznat - je to hrozné. A to jsme se prosím pohybovali pouze v rámci Prahy 1!
Možná je ale většina potíží dána právě tím historických centrem; problém vozíčkáře tu začíná kočičími hlavami v dlažbě, pokračuje vysokými obrubníky chodníků bez nájezdů a končí nedostupnými tramvajemi (jen málo z nich je přizpůsobeno k přepravě handicapovaných, na některých trasách dokonce nejezdí „nízké" soupravy vůbec, například na trase č. 9).
Rozvržení cesty, kterou zdravý člověk naplánuje a absolvuje tím nejkratším způsobem, znamená pro vozíčkáře soustředěnou práci, tedy vyhledání nikoli ideálních, ale jediných možných spojů, a potom čekání na nástupních ostrůvcích v naději, že slibovaná souprava opravdu přijede.
Metrem či tramvajemi křižuje hlavní město po zcela nečekaných úsečkách, kupříkladu už jenom proto, že je zapotřebí vyhnout se stanicím metra Malostranská a Staroměstská, v nichž se s handicapem prostě nepočítá. Takovou trasu je snad možné zvládnout jen s dobře fyzicky disponovaným asistentem; ostatně maminky s kočárky a senioři by mohli vyprávět...
Brzy budeme slavit dvacet let od návratu k demokracii. Bylo by pomalu na čase začít se pyšnit podobnými vymoženostmi pro vozíčkáře, jaké běžně vídáme v USA nebo ve Skandinávii. Česká republika je bohatá země a její vizitkou by měla být nejen Škoda Mladá Boleslav nebo ČEZ, ale určitě i péče o handicapované.
Pokud si někdo klade otázku, kde na to vzít, nechť se zamyslí nad astronomickými zisky výše jmenovaných podniků. Jedině tam, jak se říká, máme rezervy. Obyčejní lidé na ulicích už se tomu pocitu solidarity naučili.
Foto: Libor Hajský
