Tento týden byla veřejnost seznámena s výsledky šetření odboru vnitřní kontroly Policejního prezídia. Výsledkem je, že šéf protikorupční policie Tomáš Martinec porušil pravidla, když informoval žalobkyni Lenku Bradáčovou o prověřování jejího manžela kvůli korupci.
Na tiskovce policejního prezidenta Martina Červíčka bylo řečeno, že dnes již bývalý velitel Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) Tomáš Martinec se ve svém služebním postavení dopustil takzvaného nestandardního chování.
Za to má být (v policejní hantýrce) kázeňsky "řešen" svým novým nadřízeným, pravděpodobně velitelem Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování (ÚSKPV) nebo náměstkem policejního prezidenta pro Služby kriminální policie a vyšetřování Václavem Kučerou.
Jak již víme z médií, toto "nestandardní chování" mělo vycházet ze skutečnosti, že Martinec sám z vlastní iniciativy navštívil pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou s informací, že pracovníky protikorupční policie, jejíž je (tehdy byl) velitelem, je vedeno prověřování údajné trestné činnosti manžela Bradáčové pro možné korupční jednání.
Z veřejných zdrojů je dále známo, že Bradáčová se svým mužem již nejméně tři roky nežije ve společné domácnosti. Lze konstatovat, že i tak se zachovala správně, když veškeré tyto skutečnosti oznámila nejvyššímu žalobci a svému nadřízenému Pavlu Zemanovi; spis byl delegován k dozorování na Vrchní státní zastupitelství Olomouc podle všech pravidel trestního řízení tak, aby byla vyloučena jakákoliv možná podjatost jakéhokoliv státního zástupce v hlavním městě.
Upřednostnění zájmů ÚOKFK
Jaké signály však nese chování plukovníka Martince dovnitř kriminální policie? Tento policista, lze soudit, přinejmenším porušil etický kodex Policie České republiky, zejména bod 3), písm. g). Zde se doslova říká: "Závazkem Policie ČR vůči společnosti je zachovávat mlčenlivost o informacích zjištěných při služební činnosti."
To, že by policista ve vztahu ke státnímu zastupitelství předal nějakou informaci ze svého spisu, by bylo snad možné tolerovat. Není však možné tolerovat skutečnost, že záměrně vynášel informace ze spisu podřízeného kolegy, jenž za toto mohl být následně kriminalizován, aniž by tento stav mohl nějak ovlivnit. Martincovo jednání je možno chápat rovněž tak, že jako vedoucí funkcionář upřednostnil své osobní zájmy a zájem svého útvaru (získání přízně pražského vrchního státního zastupitelství) nad zájem celospolečenský - tedy objektivní a nestranné vyšetření podezření z možné trestné činnosti.
Tato nešťastná a politováníhodná událost vyslala také další informaci dovnitř policejních sborů. Tento policista, protože se sám stáhl, byl za toto odměněn nabídnutým místem náměstka Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, kde možná již dnes vykonává svou práci. Zde je třeba upozornit, že v podstatě se dostává k daleko většímu spektru informací z činnosti takzvaných elitních útvarů s celorepublikovou působností. V tomto smyslu jeho jediným trestem je, "že mu pravděpodobně jeho nadřízení zakážou na nějakou dobu jednat se státními zástupci", což je ale pro něj v tomto případě spíš odměna.
V celé věci nikdo z odpovědných funkcionářů neřešil morální dopady mezi "obyčejné řadové" detektivy. Co si asi má myslet ten, jenž každodenně riskuje a snaží se dělat svoji práci s nasazením a v souladu se všemi předpisy, když zjistí, že informace, které se mu povede shromáždit, jsou lehkovážně vynášeny jeho nadřízeným, čímž může být mařena jeho práce?
Pouhé nestandardní jednání?
Ale samozřejmě ano - v tomto případě vynesená informace pravděpodobně nijak neohrozila vyšetřování. Nicméně se však zcela jistě jedná o jeden z nejvážnějších "policejních hříchů", jichž se policista může dopustit. Vždyť jakákoliv vynesená informace (a zejména v průběhu přípravného řízení) je způsobilá nejenom zmařit vyšetřování případu, ale v extrémní situaci může ohrozit svědky nebo i policisty na případu pracující.
Z úst policejního prezidenta jsme sice slyšeli, že došlo jenom tak k nějakému nestandardnímu jednání, avšak v tomto případě již evidentně došlo k úniku konkrétních informací, z konkrétního policejního spisu k uším neoprávněné osoby, kterou Bradáčová byla; jedinou oprávněnou osobou v rámci spisu je totiž vždy jen státní zástupkyně, jež na něm vykonává dozor.
Vzhledem k tomu, že Martinec je mimo jiné rovněž osobou, jež je oprávněna se seznamovat s utajovanými skutečnostmi ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zůstala otevřena otázka, je-li po tomto svém jednání i nadále způsobilou osobou ve smyslu uvedeného zákona. V § 13 se píše, že: "za bezpečnostní riziko lze též považovat úmyslné porušení právních předpisů, na jehož základě může nastat újma zájmu ČR". A v odstavci 3 písm. d) této kapitoly: "Za bezpečnostní riziko lze též považovat chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace".
Přestože bylo provedeno šetření, které přinejmenším konstatovalo ono "nestandardní chování", zůstává pro veřejnost tajemstvím, zdali byl Národní bezpečnostní úřad o možném porušení předpisů vůbec informován...
