Za starých časů se ve chvílích ohrožení říkalo, že strana stojí pevně semknuta za svým generálním tajemníkem. Když teče do bot, funguje efekt kruhové obrany kolem předsedy i v současnosti. Nejnověji se o to pokouší ODS s Petrem Fialou. Partajní jednota je určitě dobrá věc, jen je někdy problém, proč a za čím se zrovna stojí.
Občanští demokraté mají s modelem podle hesla "V jednotě je síla" letitou zkušenost. "Samoděržaví" Václava Klause se jim načas vyplatilo po takzvaném Sarajevu po roce 1997. To byla ale jiná doba, přičemž Václav Klaus byl vždy pro ODS (a svého času i pro její voliče) víc než osoba, spíš instituce nebo modla. Smysluplnější je tak paralela s ČSSD. Konkrétně se Stanislavem Grossem a Jiřím Paroubkem, přičemž nejde o srovnávání osobních kvalit těchto sociálních demokratů s jejich občanskodemokratickými kolegy Petrem Nečasem a Petrem Fialou. Jde o přístup k věci.
Sociální demokraté nepřišli o punc strany nesoucí naději na změnu po rozkrádačkách v 90. letech ani tak opoziční smlouvou s ODS, jako právě v letech 2002-2006, kdy vládli s lidovci a Unií svobody postupně premiéři Špidla, Gross a Paroubek. Detaily aféry s financováním Grossova bytu se strýčkem Vikem, majitelkou nevěstince a spálenou směnkou už si asi většina lidí nevybavuje. Faktem je, že šikovný sociální demokrat Gross nakonec prodal akcie firmy Moravia Energo za stovky milionů a zakoupil si luxusní apartmán na Floridě. Gross určitě za všechno nemohl, stal se však symbolem.
Příznačný byl především způsob uvažování Grossových spolustraníků ve stylu "do našich funkcionářů se nestřílí". Ne proto, že bychom je měli tak rádi, ale protože by nás to jednou mohlo potkat taky. Takhle v roce 2005 mluvili v kuloárech nejen sociální demokraté, ale i mnozí opozičníci z ODS. Tak jako aféru Gross, nechala ČSSD vyhnít i další excesy, třeba výlet svého ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana do Toskánska s lobbisty a kapitány průmyslu. Tvářit se, že se nic neděje, možná jde v soukromých firmách, ještě tak v nějaké církvi, ale ne v politické straně, která tak nějak pořád potřebuje voliče a ti zase nemívají rádi, když si z nich strany dělají legraci. Počínaje rokem 2006 sociální demokracie fakticky nevyhrála žádné sněmovní volby.
Tradiční "insiderský" přístup zvolila ODS po pádu Nečasovy vlády. Příkladem za všechny budiž nezvolení Jiřího Pospíšila do místopředsednické funkce na olomouckém kongresu. Nikoli proto, že by letitý funkcionář s kmotrem Romanem Jurečkem v zádech měl partaj spasit, ale kvůli neoficiálnímu zdůvodnění jeho nevolby - prý se nedostatečně bil za stranu v době krize. Tedy, že nehájil neobhajitelné - myšleno kauzu Jany Nagyové. Vůbec není třeba čekat, s čím přijde vrchní státní zástupce Ivo Ištvan. K úplnému znemožnění předcházející garnitury ODS stačí jediná věta advokáta Nagyové, podle níž byla na Nečasovu bývalou ženu nasazena vojenská rozvědka ze strachu, že se Radka Nečasová dostane do vlivu sekty jehovistů. Strýček Vik hadr.
I kdyby Petr Fiala byl typem vůdce-buldozera, jímž není, nová éra by ODS rozhodně nečekala. Je a zůstane obklopen starými dobrými kádry. Dílčí úspěchy ODS samozřejmě nejsou vyloučeny, role čisté parlamentní opozice je pro odražení ode dna ideální. Bude tak trvat dlouho, dokud voliči neprohlédnou, že jde zase o jednu z reklamních her.
