Očima Ondřeje Féra
Merkelová v Praze: ostudná ťafka Česku

Málokterá událost vyvolala takové očekávání jako připravovaná čtvrteční návštěva německé kancléřky Angely Merkelové v Praze. Troufám si říci, že představa nejmocnější Evropanky vystupující z letadla na pražském letišti některé lidi přivedla až do stavu připomínajícího nejvíce ze všeho jakousi blouznivou extázi.

Hned na začátku je třeba připomenout, že do Prahy zavítá politička, která ve své zemi masivně ztrácí podporu.

V Německu dochází k násilným útokům, jichž se dopouštějí žadatelé o azyl a imigranti. Merkelové nezbývá nic jiného než přitvrzovat svou vstřícnou rétoriku - jinak by vypadala, že si nevidí do úst. Ve finále zůstává na půli cesty, působí unaveně, nerozhodně. Němci ale stále více volají po silném vedení. Ministr vnitra Thomas de Maizière je přesně tím rázným politikem, kterému budoucnost patří daleko více než Merkelové. Premiér Bohuslav Sobotka se potká se zapadající hvězdou.

O čem chce předseda vlády s Merkelovou jednat, není úplně jasné. Za pozornost každopádně stojí skutečnost, že z návštěvy plánované původně na dva dny zbylo pět hodin. Jestli dobře počítám, za tu dobu stačí Merkelová právě tak dojet do Strakovky, dát si chlebíček a kávu a zapózovat se Sobotkou fotografům. Pak už aby se chystala zpátky do letadla.

Je vcelku zábavné sledovat určitou část sociálních demokratů, jak se snaží prezentovat pětihodinovou Angelinu otočku v Praze jako státnický summit. Nic ve zlém, ale takhle jednání s klíčovým partnerem a významným spojencem opravdu nevypadá. Smiřme se s tím, že pro Berlín Praha opravdu není nějakým strategickým bodem. Jsme prostě země, v níž se relativně levně a kvalitně montuje zboží, které pak německé firmy prodávají dál do světa pod svými ctihodnými značkami. Brusel, Moskva, Paříž, Londýn, Washington, Peking - to je osa, po které jezdí němečtí politici vést klíčová jednání. Praha na ní neleží.

Další zábavná iluze vychází přímo od titánů ducha shromážděných v organizacích, jež ve vztahu k ČSSD hrají úlohu jakýchsi přidružených provozů. Konkrétně mám na mysli Masarykovu demokratickou akademii a všechny možné spolky, jako jsou Idealisté nebo Oranžový klub. Od těch vyšla pozoruhodná teze o tom, že by setkání Merkelová-Sobotka mohlo sehrát klíčovou roli v nadcházejících volebních kampaních do krajů. Představa, že billboardy, na kterých si premiér, jehož pozice v ČSSD je latentně nepevná, potřásá rukou s Angelou Merkelovou, vyhrají ČSSD volby třeba na takovém Ústecku nebo na jižní Moravě, je zcela mimo realitu.

Pražské ústředí sociální demokracie žije v pozoruhodné iluzi o tom, že voliči po ničem netouží tolik jako po tom, aby se ČSSD stala "moderní levicovou stranou západního střihu". Otevřenost k odlišnostem, vstřícná imigrační politika - tak si lidé okolo Jiřího Dienstbiera a Michaely Marksové malují priority ČSSD. Setkání Sobotky s Merkelovou by mělo být hmatatelným důkazem, že strana taková opravdu je.

Potíž je v tom, že elektorát ČSSD daleko víc rozumí silovým řešením, jaká představuje ministr vnitra Milan Chovanec, a více či méně zastřené xenofobii, na jejíž vlně zkušeně surfuje jihomoravský údělný kníže Michal Hašek.

Suma sumárum, návštěva Angely Merkelové v Praze se tak nějak nepovedla podle představ organizátorů. Je to vlastně ostudná ťafka. Vůdkyně země, která je naším nejdůležitějším obchodním partnerem, si na předsedu vlády nenajde víc než pět hodin. Premiér Sobotka chce Merkelové představit své geopolitické priority. Jde prý o "Evropu zajišťující svým občanům bezpečí a prosperitu".

Nechci pana premiéra podceňovat, ale Merkelovou bude daleko spíš zajímat, jestli Česko i nadále zůstává spolehlivou montovnou. Buďme k sobě upřímní: být na místě Angely Merkelové, opravdu byste se chtěli třeba o imigraci vybavovat s představiteli země, jíž stačí čtyřicet uprchlíků (tolik jich u nás žije) k tomu, aby se dostala do permanentního intelektuálního smyku?

Pokud ano, nejspíš jen ze zdvořilosti. Byl by to jeden z těch banálních rozhovorů, u kterých dopředu víte jen dvě věci. Jejich obsah rychle zapomenete - a budete děkovat prozřetelnosti, že na to nebylo víc času než třeba právě pět hodin.