"Zdá se mi, že dnešní Rusko nese na sobě mnoho známek nešťastného procesu násilí a reakce, která v něm musila následovat. Násilné pokroky Petra Velikého, násilné hození, abych tak řekl, Ruska vpřed, pokud možno k ostatním evropským národům, musilo vésti k reakci..." Takto uvažoval v roce 1905 pražský intelektuál Jan Gebauer mladší. Zapomenutý syn velkého otce.
Jméno lingvisty Jana Gebauera je v našich dějinách pevně usazeno a jeho stále podnětné odborné dílo je dokonce čas od času reeditováno (IV. díl Historické mluvnice jazyka českého, Skladba, vyšel naposledy tiskem roku 2007), nemluvě o jeho zásadních zásluhách v boji proti národnímu rukopisnému mýtu (však bude napřesrok, až uplyne dvě stě let od "nálezu" Rukopisu královédvorského, v médiích mnohokrát, jak se říká, vyvolán jménem). O jeho synovi, Janu Gebauerovi mladším, však širší veřejnost nic nevěděla. To už neplatí.
Knížku Deník dekadentního intelektuála (107 str.) připravil k vydání Martin Kučera. Jako vydavatel je v tiráži uveden Ústav T. G. Masaryka, což je jiná instituce než Masarykův ústav, o jehož knižní produkci bývá na tomto místě řeč. (Proč má dnes Masaryk dva ústavy, jeden akademický, druhý neakademický, těžko říct. Třeba to někdo ví a nám, věci neznalým, to přesvědčivě objasní.) Deníkové záznamy Jana Gebauera ml., datované od 9. 1. 1905 do 30. 5. 1907, čekaly na zveřejnění 109 let. Čas jim neublížil. Naopak! Jsou pro nás možná literárně silnější, než by byly pro jeho současníky.
"Jenda Gebauer", jak na něho po letech vzpomínala jeho platonická láska z let deníkových zápisků Klára Heyrovská (starší sestra Jaroslava Heyrovského), byl "štíhlý, světlovlasý", měl "profil renesančního pážete a zvláště ušlechtilou linii trochu vpadlých tváří, mírně zvlněnou hranu nosní, pohrdavý výraz pěkných úst a achátové oči". Nosil prý "vestu bez klop, upjatou dvěma řadami knoflíků vysoko ke krku, zvláštně střižený dlouhý kabát a skřipec na tenkém zlatém řetízku". A mluvil "tichým, chtěně monotónním hlasem". Byl vzdělaný, sečtělý, do slečny Heyrovské beznadějně zamilovaný, předtím zase do Ady Gollové, dcery historika Jaroslava Golla. A potom třeba do Lídy Habrové, dcery hronovského hostinského.
Jan Gebauer mladší vystudoval na pražské univerzitě historii, na doktora ho promoval jeho otec krátce před smrtí - svou i jeho. "Pro studium evropského středověku," připomíná editor Kučera, "byl vybaven znalostí němčiny, klasických jazyků, francouzštiny, angličtiny, španělštiny a italštiny. Gebauerův talent nesl nesporně stopy geniality, zděděné po otci. Koneckonců i deník je svědectvím mimořádného rozpětí jeho ducha. O to více je nutno litovat konce mladého života, následujícího půl roku po otcově smrti. Tragika Gebauerova skonu zcela odpovídá jeho bezmála celoživotní dekadentní sebestylizaci.
Na podzim 1907 se seznámil s dívkou z měšťanské rodiny, ze které po mnoha předchozích citových zklamáních narychlo učinil svoji snoubenku (to je formulace typu "porodila mu dítě"; zasnoubení je přece akt vzájemný, nikoli jednostranný, věřme, že jen z roztržitosti editor nenapsal, co měl na mysli, totiž že Gebauer jr. začal chodit s dívkou z měšťanské rodiny a poměrně brzy se zasnoubili - pozn. J. S.). V kavárně si objednali zmrzlinu a k ní jim byla podána voda nikoli z kašny, jak bylo tehdy obvyklé, nýbrž ze zaneseného vodovodu. Oba podlehli 7. ledna 1908 v pražské Všeobecné nemocnici tyfové nákaze. Stalo se krátce před Gebauerovým odjezdem do vysněného Španělska, kam obdržel vědecké stipendium. Mohl být prvním českým historikem španělských dějin..."
Dvacetiletý Jan Gebauer ml. si napsal 12. ledna 1905 (tehdy už devět let neměl matku, ovdovělý otec se podruhé neoženil) následující slova. Jak by tušil, že mu zbývají jen tři roky života! "A takový je můj úmysl: být hotov dřív, než přijde úpadek a odliv. Než dojdou síly. Nenechat dílo nedokončené. Nebrat si příliš velký úkol, pod kterým bychom klesli. Neboť nechci, aby byl můj úkol břemenem, pod kterým bych klesl a které by mě rozdrtilo. Zakončit tak, aby bylo vidět: tím končím. Jsem hotov a nevím, co bych nového řekl. A shovívavě se dívat nazpět. Užívat stáří tak jako celého života: bez přesycení, ale také bez hladu, s klidným vědomím, že nikdo nemůže naříkat, že jsem mu stál v cestě a bránil mu."
Jan Gebauer ml. byl hodně zaujat sám sebou, svou rozbolavělou duší ("Žiji tak nesmírně tupě. Nic na světě nemá pro mne významu. Nic mne nedovede uchvátiti. Odumírám. Jen ten úsměšek mi zbyl, vtip, výsměch - ale to jsou trpké argumenty."), to pisatelé deníků bývají. Když 21. ledna 1907 jeho otec povstáním v horní komoře říšského parlamentu hlasoval pro demokratickou volební reformu, nepovažoval tuto významnou událost za hodnou záznamu. Zato si připomněl kuplet "Oh! Schöne Magdalene..." s neurčitou narážkou na nějakou skutečnou nositelku toho jména: "A včera jsem si myslil: Kolikátá už to je Magdalena?"
Věčná škoda mladého Gebauera. Teprve četba jeho deníku vyvolává dojetí nad tím wolkerovsky krátkým životem.
