Očima Martina Hekrdly
Pyramidální žert

Když si zástupce ombudsmana a exposlanec Stanislav Křeček na sociálních sítích zažertoval, že prý "Egypt, náš vzor", protože "na rozehnání parlamentu" by snad i naše armáda stačila, zapomněl na tři věci: zaprvé, na týchž sociálních sítích se také vášnivě probírá, že egyptská armáda přece především svrhla řádně zvoleného prezidenta a jeho bratrstvo (muslimské). Což u nás rozjařuje odpůrce Miloše Zemana a jeho "bratrstva zemanovců", kamarádů ze strany zvané SPOZ, kterou zvláště drsní vtipálkové už dokonce překřtili na "Stranu pro organizovaný zločin". Křeček - zadruhé a za hlavní - rovněž asi zapomněl, že o některých věcech se v demokraciích raději nežertuje.

Platí to v plné míře i tehdy, upřeme-li pohled na samotný Egypt, jemuž právem patřil ve zprávách světových agentur celý tento týden. Zásadní otázka stále zní: Došlo tam ke "druhé revoluci", anebo ke státnímu převratu, k prachobyčejnému vojenskému puči? A ještě jinak, z širší perspektivy: Bylo "arabské jaro" v Egyptě (či také v Tunisku nebo Libyi) vystřídáno nejprve "arabskou zimou" 2012-2013, tedy vítězstvím islamistů (Muslimského bratrstva v Egyptě, Hnutí obnovy v Tunisku apod.), abychom se nakonec dostali k letošnímu "létu pretoriánů", kdy osudy země - přinejmenším země pyramid - bere do svých rukou profesionální armáda? Směřuje vývoj k prohloubení demokracie, nebo k návratu starého režimu? Vedla snad cesta odnikud nikam, ze tmy do tmy?

Egypt má 83 milionů obyvatel, je důležitým prvkem společenského pohybu v arabském světě v posledních třech letech a ještě mnohem déle. Leží na strategickém místě ropných komunikací i v průsečíků problémů, jimž se souhrnně říká "izraelská otázka". Od Západu nelze tuto zemi oddělit stejně, jako není možné oddělit Česko od západní Evropy. Naše sounáležitost s děním na Nilu je pevnější než naše povrchní švejkovské analogie. Díváme se na kapku rosy, v níž se obráží celý vesmír světového uspořádání.

Svět na Nilu

Egyptských paradoxů je mnoho. Jsme svědky vojenského puče, který však v ulicích podpořily miliony lidí největší manifestací v dějinách země. Vidíme demokratické hnutí, Vzpouru (Tamarod) a Frontu národní spásy vedoucí masový boj za více svobod proti "autoritativnímu islamizujícímu režimu" Muhammada Mursího. Kýžené svobody jsou však zatím reprezentovány tanky, suspendováním ústavy přijaté v referendu, internací demokraticky zvoleného prezidenta, obsazováním médií Muslimského bratrstva, zatýkáním jeho vůdců a - příslibem "cestovní mapy" k budoucí nové legalitě. To není tak lehké pochopit, zvláště když setrváme u aktuální "pěny dní". Hlubší sonda je nutná.

Na Nilu rozbalily světové finanční instituce laboratoř neoliberalismu již v polovině 70. let - v době úpěnlivého hledání cest z ropné krize a stagflace k obnově ztracené ziskovosti kapitálu - a provozovaly ji za režimů Anvara Sadata (1970-1981) a Husního Mubáraka (1981-2011). Tato deregulační a privatizační laboratoř nebyla jen lokálním pokusem o transformaci "národního socialismu" Gamála Abd an-Násira (1956-1970), jako v tomto smyslu nebyly jen místního významu transformace Chile za generála Pinocheta (1973-1990) anebo Indonésie za - rovněž generála - Suharta (1967-1998). Provázel či následoval ji transformační šok celého Západu i Východu v podobě "thatcherismu" (1979-1990), "reaganomiky" (1981-1989), čínské "modernizace" (od roku 1979) a "postkomunistické" proměny východního bloku (po roce 1990).

Ziskovost byla nakonec obnovena hlavně zapojením nových stamilionů pracovních sil do světového trhu po pádu mnoha bariér a důslednou financializací ekonomiky spjatou s informačními technologiemi ("nová ekonomika"). Plody boomu 90. let nejprve sklidila ve vyspělých nebo rychle se "vynořujících" zemích liberální levice - "noví demokraté" (Bill Clinton) a "noví labouristé" (Tony Blair), případně stoupenci podobných "třetích cest" - "nového středu" (Gerhard Schröder) či "nové cesty" (José Luis Zapatero). K nimž je třeba od roku 2002 přiřadit i brazilskou Stranu pracujících (Lula da Silva, Dilma Rousseffová), nedávno delegitimizovanou masovými demonstracemi. Ekonomicky šlo o bublinu, do níž poprvé dala nahlédnout "asijská chřipka" (1997-1998) a naplno pak až současná krize a stagnace.

Ztracené iluze

Po pádu Lehman Brothers (září 2008) z víru globální krize, který samovolně vyvolal úsporné (neoliberální) kroky, vedla přímá cesta k "arabskému jaru", k revolucím v zemích Maghrebu a Mašreku (2011). Hledaly se nové formy mocenského krytí neoliberalismu i jisté možnosti modifikace této politiky. V Evropě, kde byl a je větší manévrovací prostor, z krize těžila pravice a krajní pravice (řecký Zlatý úsvit, francouzská Národní fronta), nalevo pak vznikaly nové radikální subjekty (Front de Gauche, SYRIZA). Ale životnost střídání klasických středolevých a středopravých stran u moci zůstala zachována, navzdory hnutím "indignados" ("rozhořčení") i "Ocuppy Wall Street", které se otevřeně inspirovaly káhirským náměstím Tahrír (Osvobození).

V arabském světě byl ovšem politický tmel sociálně nesoudržných společností snad vůbec ten nejhorší z možných. Takové vlády, jakými byly mafiánský klan tuniského Abidína bin Alího či egyptská aparatura moci patriarchy Mubáraka, nemohly "rozmluvit" sroceným davům útok na režim (jenž měl v případě Egypta pro Západ klíčový geopolitický význam). V obou zemích byl tedy zvolen "model svobody", který počítal s možností zapojit do sociální kontroly frustrované chudiny a nezaměstnaných inženýrů "umírněné" islamisty s ekonomicky liberálním, ale sociálně citlivým (charitativním) programem. Vzorem bylo Turecko muslimského premiéra Erdogana (2003) se slušným růstem HDP, brutální policií a "neutrální" armádou v záloze. Egypťané vyšli tomuto modelu vstříc v prvních svobodných volbách. Ztracené iluze.

To, čeho jsme nyní svědky v Egyptě, je zhroucení masové podpory pro "turecký model" transformace, který byl nedávno v samotném Turecku - v bitvě o istanbulské "liberální" náměstí Taksim - zvážen a shledán lehkým, do budoucna nepoužitelným. Egyptský generál Abdul Fatáh as-Sísí se nynějším "pučem" nesnaží o nic jiného, než přesměrovat politickou zodpovědnost za řízení země z vůdců Muslimského bratrstva (Muhammad Mursí) na liberály z Fronty národní spásy (Muhammad el-Baradej). Je to neřešitelný úkol, protože miliony Egypťanů žádaly za této "druhé revoluce" v ulicích "chléb, svobodu a sociální spravedlnost". Nic z toho jim však žádná etablovaná politická moc v požadované míře nemůže - a ani nehodlá - poskytnout.

Zlí jazykové tvrdí, že egyptská armáda je jen proto tak "neutrální" nebo dokonce "stojící na straně lidu", protože se ze všeho nejvíc téhož lidu - a přímé konfrontace s ním - obává. Také proto je nutné rozdělovat lid na muslimy a nemuslimy a převlékat sociální konflikt do "střetu civilizací", do "kulturního" i zcela "obyčejného" rasismu.

Tohle se nás týká přímo. Nemístné jsou proto české vtípky v kašírovaných egyptských kulisách. I z toho důvodu, že přece - jak napsal historik evropského "jara národů" 1848 Anton Gindely - "lidský život není jenom žert a dějiny jsou velkou tragédií".