Česká architektura stůně. Co ji zachrání?

Nenašel jsem žádnou stavbu, která by výrazně přesahovala nějaké nepřekročené hranice nebo by se dala srovnávat se špičkovými stavbami ve světě, tvrdí Jan Šépka z ateliéru HŠH architekti. Celý poslední rok strávil pátráním po zajímavých stavbách v Česku, jež by v nové architektonické ročence reprezentovaly stavební počiny z uplynulých dvou let.

Jak jeho ponoření dopadlo? Tuzemská architektura prý nebyla zrovna v nejlepší kondici. Spíše by se dalo hovořit o nemoci.


Na stole se vám sešlo na pět stovek realizací. Oddělit zrna od plev, respektive najít reprezentativní vzorek 35 staveb pro ročenku, asi nebyl lehký úkol. Jakým pravidlem jste se řídil?

Pro celkový výběr jsem si nakonec stanovil hledisko, zda se architektovi podařilo uskutečnit předem vytyčený záměr. Takové kritérium se zpočátku jevilo jako snadno splnitelné a za jediný problém jsem považoval své subjektivní hodnocení. Nakonec se z toho stal úplně opačný problém - nalézt 35 objektů s důsledně uplatněným konceptem.

Zajímavé je, že se našim architektům poměrně daří tam, kde mají ztížené podmínky. Týká se to především rekonstrukcí, přestaveb a přístaveb. Překvapivě určité ztížení představuje jistou výhodu oproti stavbě na zelené louce. V ročence je tedy tento typ staveb zastoupen poměrně v hojném množství.

Která realizace vás oslovila nejvíce?

Nenašel jsem žádnou stavbu, která by výrazně přesahovala nějaké nepřekročené hranice nebo by se dala srovnávat se špičkovými stavbami ve světě. Nicméně jsou tu náznaky toho, že se některé stavby o vykročení novým směrem pokoušejí. Nabízejí se nám hned čtyři realizace, které jsou na místní poměry ojedinělé.

Jednou z nich je práce s velkým neděleným prostorem pro 2500 osob v případě centrály ČSOB v Praze. Druhou je stavba šetrná k životnímu prostředí realizovaná z veřejných prostředků ve středisku ekologické výchovy Sluňákov v Horce u Olomouce.

Další je obchodní dům, řešený jinak, než jsme zvyklí v případě Šestky v Praze, a poslední je netradiční rodinný dům v Černošicích, který je vykonzolovaný nad velmi prudký svah. Žádné z uvedených staveb nemůžeme v rámci našeho prostředí upřít snahu o novátorství.

Po revoluci se u rodinných domů o kvalitě příliš hovořit nedalo. Je zde patrný posun k lepšímu?

Zhruba od roku 2000 se přístup k rodinnému bydlení výrazně změnil a mohu uvést, že se pomalu zlepšuje. Je to podle mne tím, že dospěla generace mladých lidí, kterým je architektura blízká. Rádi cestují, mají s čím srovnávat a nejsou tolik zahleděni do katalogové produkce developerů.

V úvodu k nové ročence přirovnáváte vztah investor - architekt ke vztahu lékaře a pacienta. Je česká architektura skutečně nemocná?

Proč považujeme za naprosto samozřejmou návštěvu lékaře, naproti tomu při stavbě budovy nás okamžitě cesta k architektovi nenapadne?

Tuzemská architektura není v dobrém stavu a málokdo z nás si to uvědomuje. Určitě za mne budou více hovořit čísla. Z 18 tisíc staveb, které byly loni zkolaudovány, se zhruba jen na desetině podíleli architekti. Výsledek tomu samozřejmě odpovídá. Ve velké míře nás obklopují satelitní městečka, komerční administrativy, obchodní domy, jež s architekturou nemají pranic společného.

A diagnóza?

Poměrně hodně stavebníků se domnívá, že výběrem domu z katalogu ušetří za práci architekta. Platí to ale jen z části. Nedostanou totiž dům na míru, který by mohli společně se svým architektem vytvořit. Většina z nás tedy od architekta očekává jen jakési pozlátko, které nemusí nutně upotřebit, přitom architekt nám může pomoci s řadou potřebných a funkčních prvků. Stavebníci většinou zjišťují nespokojenost s katalogovým omezením až po své zkušenosti s realizovanou stavbou, to je ale již pozdě. Což je velká škoda.

Co byste doporučil jako lék?

O architektuře se téměř nediskutuje. V běžně dostupných médiích se s ní můžete setkat jen zřídkakdy, nejčastěji jako s problematickou kauzou. Kvůli tomu samozřejmě valná většina potenciálních stavebníků nemá tušení o tom, co mohou očekávat od architektury, natož z jakých architektonických kanceláří si mohou vybírat. Zde je jeden velký dluh, který k architektuře máme, a tím je osvěta.

Další problém může být zanedbatelné množství veřejných soutěží. V uplynulém roce bylo vypsáno pouze sedm veřejných architektonických soutěží, což mne vede k zamyšlení, kdo vlastně navrhuje stavby financované z veřejných prostředků? A s tím související otázka, proč nemají naše města zájem na důkladnějším prozkoumání veřejných prostranství a objektů?

Léků by jistě bylo zapotřebí více, ale měli bychom aplikovat alespoň ty základní, jako je kultivování klienta prostřednictvím medializace architektury a větší důraz na vyhlašování veřejných architektonických soutěží.

***

Ročenka Česká architektura 2006-2007 je již osmou v pořadí. Náplň knihy, zajímavé stavby, pokaždé vybírá jiný přední český architekt. V minulých letech se jejího editování ujali například architekti Jan Jehlík a Alexandr Skalický. Příští ročenku bude editovat lídr ateliéru NEW WORK Svatopluk Sládeček.

V letošním vydání čtenáři najdou kromě čtyř stovek fotografií také rozhovor, roční skóre statistik z oblasti stavebnictví, přehled ocenění, soutěží a událostí z oboru. Bonusem je vložené DVD s dokumentárním filmem Marie Šandové Proměna údolí, který je věnován stavbě radlické centrály ČSOB. Knihu, která tento týden zamířila na pulty knihkupectví, vydala obecně prospěšná společnost Prostor.

Foto: obecně prospěšná společnost Prostor, archiv Jana Šépky