Ze čtení seznamovacích inzerátů se v Pákistánu může stát docela zajímavé hobby, které víc než cokoliv jiného uvede cizince do svatební problematiky. Píší je téměř výlučně rodiče, přesněji matky, na kterých leží tíha budoucnosti potomků a které se tak chtě nechtě podřizují hezkých pár století přísně dodržovanému zvyku - domluveným sňatkům.
O dlouhých rukou tradice svědčí třeba inzerát, ve kterém se jistá pákistánska maminka pídí po nevěstách pro svoje syny, žijící v Kanadě. Podmínkou je stálý pobyt v Kanadě a zároveň platná zelená (pracovní) karta. 
Umístění takového inzerátu v pákistánském deníku, daleko od všeho kanadského, je logické. Má oslovit jenom otce a matku potenciálních partnerek. Protože hledání vyhovujícího partnera i svatba samotná jsou tady výlučně dílem rodičů.
Tři dny radosti: Mehndi - Shadi - Walima
Popsat důvěryhodně svadební rituál není lehké zadání, protože v Pákistánu existuje množství variant, které se liší jak v detailech, tak leckdy i v celém průběhu. Základ rituálu je ovšem i v muslimské společnosti hinduistický. První den byl původně čistě ženskou záležitostí. Jmenuje se mehndi - hena. Na všech svatbách, které jsem absolvovala, byli ovšem jako hosté i muži. Jak jsem se později dozvěděla, šlo vesměs o moderní svatby, kde si rodiče mnohé přizpůsobují - na rozdíl od vesnických svateb. Ty se obvykle víc drží tradice.
Před novomanžele, sedící pod květinami ozdobenou stříškou mandap, přinesou podnos s malými mističkami. Je v nich hena, sladkosti a drobné ozdoby pro novomanžele, jako jsou náramky a prsteny. Hosté přistupují k novomanželům, namočí prsty do kalíšku s henou, dotknou se ruky nevěsty i ženicha, vloží jim do úst sladké sousto, vytáhnou peníze, opíší jimi kruh a položí na podnos. Z obavy před „přehenováním" můžou oba držet bílé servítky, do kterých doteky henou přijímají. Vzájemné krmení sladkostmi je tady dosti bežný sváteční zvyk.
Běžné je darovat novomanželům také věnce z peněz. Říkají jim haar.
Pak nasleduje shadi, potvrzení sňatku před duchovním a podepsání patřičných dokumentů. Třetí den následuje oslava walima (někde také salima), kterou organizují rodiče ženicha. Program je jednoduchý. Novomanželé zase sedí na pohovkách a přijímají gratulace. Následuje slavnostní večeře. Netypickou součástí je třeba tanec děvčat a mladých mužů, kteří se střídají na parketu uprostřed v jakési soutěži s neurčenými pravidly. Na jedné ze svateb dokonce tancovala tanečnice z láhaurského Šahi mohala, veselé čtvrti, kde krásky nejenom tancují. Na tento výstup se čekalo dost dlouho, zhruba do čtyř do rána, aby nic nenarušilo jeho plynulost...
Svatby vždy začínají pozdě, kolem deváté, desáté hodiny večerní, a končí ráno.
Proč Mušaraf zakázal jídlo na svatbách
Kolem svateb se rozvinul prosperující byznys. Je to jedna z příležitostí demonstrovat své majetkové poměry. Na hostinu se obykle zvala celá vesnice. V mnohých případech, zejména u chudých rodin, se tento druh rituálu stal natolik neúnosným, že prezident Mušaraf nejdříve zakázal na svatbách jakékoliv jídlo.
Tento předpis se přísně střežil, na jedné ze svateb jsem v jakési přísně utajené místnosti jedla polévku z čajových šálků. Později se zákaz omezil na jedno jídlo, což je ovšem těžké kontrolovat, protože jak pákistánská, tak indická kuchyně nabízí vždy několik příloh.
Když zalistujete indickými časopisy, které jsou zde spolu s bollywodskymi filmy, nemluvě o indických televizních kanálech, volně dostupné, uděláte si představu o tom, nakolik je veškerá příprava nákladná. Třeba prodej celých komplexů svatebních trůnů (mandap) ve všech představitelných stylech - viktoriánském i mughalském.
Pečlivě připravená a promyšlená nádhera svateb na Subkontinentu (tak se tady často říká společnému indicko-pákistánskému prostoru) se v globalizující se společnosti může stát dobře prodejným zbožím.
Foto: Viera Langerová
