V pražské zoo se začátkem května narodila dvě selata vzácného pekariho Wagnerova, které bylo až do 70. let minulého století považované za prehistorické a vyhynulé zvíře. V Evropě se dosud podařilo tento druh rozmnožit pouze v berlínské zoologické zahradě a v zoo Planckendael na severu Belgie. ČTK o tom ve čtvrtek informovala mluvčí zahrady Lenka Pastorčáková.
"Naše dvě mláďata zatím prospívají velmi dobře, pravidelně a často pijí, jsou aktivní a celá skupina s nimi dobře funguje. Za dobrého počasí je návštěvníci budou moci vidět ve venkovním výběhu v horní části zoo. Když je deštivo, mají selata k dispozici vyhřívanou stáj," uvedl chovatel Radovan Mourek.
V Evropě tento druh pekari momentálně chová pouze sedm institucí, v nichž žije 37 jedinců.
Narození pražských mláďat přišlo jen pár měsíců poté, co desítky pekariů v paraguayské chovné stanici Proyecto Taguá podlehly doposud neznámé smrtící chorobě, která patrně sužuje i volně žijící populaci. "Význam chovu v amerických a evropských zoologických zahradách tím nabyl na významu," poznamenala Pastročáková.
Video narozených mláďat:
Až do roku 1971 byl pekari Wagnerův považován za vyhynulý druh, poté však byla zjištěna populace na pomezí Argentiny, Bolívie a Paraguaye. V současnosti je počet těchto zvířat v přírodě odhadován na maximálně několik tisíc jedinců; populace klesá zejména z důvodu odlesňování. Pražská zoo se zapojila do záchovného programu evropských zoologických zahrad a v roce 2016 získala čtyři čtyři pekarie Wagnerovy z berlínské Tierpark.
Pekari Wagnerův je příbuzný prasete, má nápadně mohutnou hlavu a delší uši. Může být dlouhý až přes jeden metr a vážit kolem 30 až 40 kilogramů. V přírodě žije v nevelkém areálu prostředí suchých trnitých lesů v oblasti Grand Chaca v Latinské Americe, kde spadne pouhých 400 až 800 milimetrů srážek ročně. Značnou část jeho jídelníčku tak tvoří kaktusy. Většinu času věnují pekariové pátrání po potravě a plochým rypákem přerývají měkkou půdu. Žijí v rodinných skupinkách, jejichž členové se dorozumívají pestrou paletou zvuků a své území si důrazně brání před vetřelci. Teritorium i ostatní členy skupiny značkují mléčně bílým výměškem hřbetní pachové žlázy, který se uvolňuje při otírání o vegetaci nebo jiná zvířata.
