U tenisu začínal Jan Kodeš jako sběrač míčků, po úspěšné hráčské kariéře vyšperkované triumfem ve Wimbledonu si vyzkoušel i role kapitána daviscupového týmu, trenéra či funkcionáře. Zařadil se tak mezi nejvýraznější tuzemské osobnosti historie "bílého sportu". Vítěz tří granslamových turnajů, jenž byl v roce 1990 jako druhý český rodák přijat do Mezinárodní tenisové síně slávy, oslaví 1. března pětasedmdesátiny.
Kromě slavné výhry ve Wimledonu v roce 1973 Kodeš dvakrát ovládl i French Open, na dvou US Open postoupil až do finále. Celkem si připsal 25 turnajových primátů ve dvouhře a dalších 31 ve čtyřhře (ATP mu oficiálně uvádí devět singlových a 17 deblových titulů). V roce 1980 se podílel na premiérovém vítězství Československa v Davisově poháru, v němž je s 94 zápasy a 60 výhrami domácím rekordmanem.
"Tenis mi dal moc, prakticky všechno, co mám. Bez tenisu bych nebyl tím, čím jsem. V první řadě jsem prožil pestrý a hezký život. Byla to i nesmírná dřina, ale díky němu jsem objel svět a udělal si obrázek, jak to na zeměkouli funguje," řekl kdysi někdejší čtvrtý hráč světa a vyznavač útočného stylu hry.
Pražský rodák dlouho dělil svůj volný čas mezi raketu a fotbalový míč, pro tenis se definitivně rozhodl až po vítězství na pardubické juniorce v roce 1964. O dva roky později debutoval v Davisově poháru, v témž roce se ještě jako junior poprvé stal republikovým šampionem mezi muži.
Z prvního grandslamu se radoval na French Open 1970, následující rok titul v Paříži obhájil. Životního úspěchu se dočkal ve Wimbledonu 1973, kde využil bojkotu řady hráčů a na dlouho neoblíbené trávě se stal druhým čs. mužským vítězem nejprestižnějšího turnaje po Jaroslavu Drobném (ten už měl navíc při svém triumfu v roce 1954 egyptské občanství).
O pár měsíců později došel na tentokrát již silně obsazeném US Open až do finále, kde po pětisetové bitvě podlehl Australanu Johnu Newcombovi. Porážku musel strávit i ve finále Davisova poháru 1975, prestižní "salátové mísy" se dočkal o pět let později.
Poté nejlepší sportovec Československa roku 1973 a držitel státního vyznamenání Za zásluhy vyměnil Spartu za německý Amberg, raketu pověsil na hřebík v roce 1983. Ještě během aktivní kariéry byl jmenován nehrajícím kapitánem týmu, poté se jako vystudovaný inženýr podílel na výstavbě tenisového areálu na Štvanici. V letech 1994 až 1998 byl předsedou Českého tenisového svazu, kromě toho byl též ředitelem turnaje ATP v Praze.
Vedle tenisu se otec dcer Terezy a Anny a syna Jana věnoval jako jednatel módních firem i podnikání, staral se rovněž o rodinný činžovní dům a pomáhal synovi, který to dotáhl až do třetí stovky světového žebříčku, s tenisovou akademií. Tenis pravidelně hraje i po transplantaci srdce v roce 2014, nadále se jako host účastní největších turnajů.
"Když si ráno přečtu noviny, je mi smutno, stejně jako večer při televizních zprávách. Češi se moc z ničeho nepoučili, jsou malí vlastenci, řada věcí je jim jedno, hádají se často o maličkosti a přitom jim utíkají daleko podstatnější věci," dodal kritik soudobých poměrů, jenž byl před deseti lety uveden mezi Sportovní legendy českého sportu.
