Já jsem Sam a ty jsi sám...

Virtuální postavička osmiletého dítěte v životní velikosti má pomoci autistickým dětem naučit se komunikovat se svými vrstevníky. Ze Samova zjevu není patrné, zda se jedná o chlapce či dívku. Jeho úkolem je simulovat chování a konverzační styl normálně se vyvíjejícího dítěte a vtáhnout do komunikace děti s autistickými sklony.

Autismem trpí zhruba každé pětisté dítě. Vědci z Northwestern University nyní zkoumají, zda by dětem postiženým autismem mohl pomoci počítačový kamarád. Jednou z výhod virtuálních vrstevníků oproti reálným je totiž jejich neomezená dávka trpělivosti. „Můžeme je naprogramovat tak, aby v konverzaci podněcovali uplatnění schopností sociálních interakcí, můžeme zároveň měnit jejich vzhled a chování, aby si autistické děti zvykly na různé druhy přístupů," vysvětluje šéfka výzkumného týmu Justine Cassellová.

Při pozorování komunikace autistických dětí s virtuálními došla k závěru, že děti ve styku s neživou postavičkou produkovaly mnohem více souvislých vět než při styku s normálními dětmi. Dovednosti, které si osvojí v praktických seancích s virtuálními kamarády, se pak mohou naučit aplikovat v interakcích se skutečnými dětmi a odbourat tak kolem sebe komunikační hradby.

„Děti s vysokou mírou autismu jsou schopné udělat přednášku na jakékoliv téma, které je zajímá, ale nejsou schopné vést normální hovor," vysvětluje Cassellová, ředitelka Centra pro technologii a sociální chování z americké Northwestern University, proč se její tým pustil do vývoje virtuálních kamarádů pro autistické děti.

Ačkoliv autisté často vykazují vysokou inteligenci, jejich duševní postižení jim znesnadňuje komunikovat s ostatními, poněvadž mají velmi nízký práh empatie: nedokáží se vcítit do jiných lidí a intuitivně reagovat na jejich emoce. „Matka je pro autistické dítě jenom další z tváří v davu lidí kolem něj", tvrdí Geraldine Dawsonová, která vede Autistické centrum při Washingtonské univerzitě. Tyto děti nejsou schopné pochopit, proč ostatní lidé dělají určité věci: co je motivuje, na co myslí a co cítí. 

Foto: archiv