Genetická archeologie
Myši pomáhají zmapovat dávné výpravy Vikingů

Myši pocházejí z jižní Asie a mají-li vhodné podmínky, vystačí si s územím o průměru sto metrů. Přesto obsadily všechny kontinenty. Pomohl jim k tomu člověk, protože cestovaly jako černí pasažéři v podpalubí jeho lodí. Důkazy způsobu, jakým dávná kolonizace probíhala, jsou dodnes ukryty v myších genech.

Vikingové od konce 8. do poloviny 10. století podnikli řadu výprav z Norska na sever a na západ a na mnoha místech založili kolonie, byť mnohé měly jen krátké trvání. Pronikli do Skotska, Irska, na ostrov Man, na Faerské ostrovy, Island, Grónsko i Newfoundland.

Mezinárodní tým vědců odebral vzorky DNA myším z různých oblastí zasažených vikinskou expanzí. Kromě žijících zvířat vědci analyzovali i DNA z myších koster objevených na archeologických nalezištích. O výsledcích informují v časopise BMC Evolutionary Biology.

V genech se s každou generací hromadí nové a nové mutace, takže srovnáním DNA více jedinců lze usoudit na jejich vzájemnou příbuznost. Je tak možno konstruovat evoluční stromy vyprávějící o tom, odkud kam se populace příslušného druhu šířila.

Genetická data ukazují, že myši putovaly nejprve na Island a z něj dál do Grónska, což je v souladu s postupem Vikingů. Potomci této první kolonizační vlny na Islandu stále žijí, kdežto v Grónsku jejich linie vyhynula a nahradily ji myši, které na ostrov připluly později z Dánska s další vlnou lidských osadníků.

Evoluce bakterií i lidských jazyků

Výzkum myších genů je jen jedním z mnoha příkladů, jak lze rekonstrukci evolučního vývoje využít ke zmapování dávných událostí souvisejících se šířením člověka nebo jiných biologických druhů po planetě.

V minulosti takto genetici mapovali například postupné pronikání člověka na ostrovy a
souostroví v Tichém oceánu od Sumatry přes Nový Zéland a Velikonoční ostrov až po Havaj. Využili k tomu bakterii Helicobacter pylori, kterou ve svém žaludku hostí asi polovina lidí nemajících přístup k moderní medicíně.

Mikroorganismy mutují výrazně rychleji než lidská DNA, takže tímto způsobem lze spolehlivě zaznamenat i relativně nedávný vývoj, který v našich genech nestihl zanechat výraznější stopu. Bakterie například odhalila, že do Austrálie a na Novou Guineu lidé z Asie dorazili před 37 až 32 tisíci lety. Tehdy byla hladina oceánů díky době ledové nižší a lidé mohli využít pevninských mostů. Další migrační vlna vzešla před 5000 lety z Tchaj-wanu, z něhož lidé postupně osídlili Filipíny, Polynésii, Nový Zéland a zbytek Tichomoří.

Jiná studie se zaměřila na srovnání čtyř set z více než tisícovky jazyků, jimiž se nyní v Tichomoří mluví. Vědci mezi sebou porovnali 210 základních slov. Daty nakrmili počítač, který navrhl nejpravděpodobnější "evoluční strom", tedy způsob, jakým se jednotlivé jazyky vyvíjely jeden z druhého.

Závěry potvrzují údaje získané díky bakteriím. Tichomořské jazyky mají původ na Tchaj-wanu, odkud se začaly šířit a rozrůzňovat přibližně před pěti tisíci lety. Migrace neprobíhala plynule, lze v ní vystopovat dvě delší pauzy. Před třemi tisíci lety lidé pronikli až do Nové Kaledonie, na Fidži a další ostrovy v západní Polynésii. Před 1800 až 1200 lety proběhla další migrační vlna, při níž lidé osídlili například Nový Zéland, Tahiti, Velikonoční ostrov nebo na severu Havaj.