Chytat hmyz zní, pokud máte sonar, jako brnkačka. Netopýři dokážou jeho pomocí najít mouchu i v úplné tmě, to ví přece každý. Jenže to není tak lehké. Netopýří sonar je přesný jen na malé vzdálenosti.
Sonar netopýra víkonose asijského je k chycení kořisti dostatečně přesný jen do deseti metrů. To není mnoho, zvlášť když si uvědomíte, že netopýři loví v letu, takže takovou vzdálenost urazí, než byste řekli švec. Víkonosové - a dost možná i další druhy netopýrů - proto používají zajímavou fintu. Skupina výzkumníků pod vedením Yossiho Yovela z Telavivské univerzity, kteří ji popsali v časopise Current Biology, ji pracovně nazývá brambůrkový efekt. Když sedíte v temném sálu kina a někdo otevře sáček s brambůrky, hned to zjistíte, i kdyby byl od vás velice daleko.
Netopýři se dozvídají o své kořisti stejně. Jejich sonar sice není dost přesný, aby na vzdálenost 160 metrů našel mouchu, dokážou ale na takovou dálku zaznamenat zvuky vydávané sonarem jiného víkonose, který objevil kořist a právě na ni útočí.
Žádné rušičky
Zoologové vybavili netopýry miniaturními GPS přijímači. Zároveň nahrávali zvuky jejich sonarů. Průměrný víkonos podle nich stráví asi čtyřicet procent svého loveckého času ve vzdálenosti do 150 metrů od dalších lovících příslušníků vlastního druhu. Pokud chce některý z víkonosů cokoli chytit, nevyhne se prozrazení. Zvuky vydávané při útoku na kořist nemůže měnit, poněvadž by přestaly fungovat. Řídit se signálem cizího sonaru ale nemusí být pro netopýra výhodné vždycky.
Stejně jako vy ho totiž slyší i další víkonosové. Když se za ním vydáte, musíte kromě šťastného netopýra, jenž objevil něco k snědku, počítat i s dalšími víkonosy, kteří měli stejný nápad jako vy. Připadne na vás pak méně hmyzu a budete si s ostatními překážet.
Zoologové kupodivu přikládají pohybu dalších netopýrů v cílové oblasti větší význam než přímé konkurenci o kořist. Přítomnost jiných víkonosů pravděpodobně netopýří sonar mate, poněvadž se od nich odráží podobně jako od cíle, který má zaměřit. Na druhou stranu se víkonosové asi navzájem úmyslně neruší.
Další uživatelé?
Ve druhé světové válce shazovaly spojenecké i německé bombardéry nad územím nepřítele hliníkové proužky, kterými bránily radarům protivzdušné obrany ve vlastním zaměření. Za našich časů používají vojáci spoustu daleko komplikovanějších technik se stejným účelem. Jsou známy i z přírody. Vzájemné rušení používají netopýři tadaridy guánové (viz TÝDEN, 18. 11. 2014.). Jako obranu proti netopýrům ho zvládá i můra Bertholdia trigona.
Víkonosů se to ovšem nejspíš netýká. Zoologové je zkoušeli rušit v laboratoři, ale neuspěli. Víkonosové jsou asi velmi dobří v rozpoznávání vlastního signálu od cizího.
Rušení cizího signálu vyžaduje spoustu zvláštních schopností a přizpůsobení. Odposlech sonaru dalšího netopýra vypadá jednodušeji. Proto by mohlo být rozšířenější a snad i běžné. Uvidíme, jestli se podaří najít v přírodě další podobné případy.
