Zatím poslední cenu za nejlepší astronomický snímek dostala fotografie polární záře. Jejím autorem je Martin Hossa. Pořídil ji až v laponském městečku Ivalo.
Polární záře je bezesporu jedna z nejfotogeničtějších věcí, které můžete na obloze spatřit. Způsobují ji nabité částice, které se chytily do magnetického pole naší planety a narážejí do vrchních vrstev atmosféry. Většinou je to nad póly, ale nemusí to tak být pokaždé. Když k nám od Slunce přiletí opravdu hodně částic, během takzvaných slunečních bouří, může být polární záře vidět i z jiných míst na Zemi. Třeba v roce 1859 zasáhla naši planetu velice silná sluneční bouře, známá také jako Carringtonova událost.
Polární záře po ní byla vidět až v Jižním Karibiku. Zlatokopové v amerických skalistých horách vstali uprostřed noci a začali si připravovat snídani, poněvadž mysleli, že už je ráno. Tak jasná tehdejší záře byla.
Polární záře vystupuje ve spoustě pohádek, legend a příběhů. Nad tajemným hradem sněhové královny Hanse Christiana Andersena svítila polární záře neustále. Podle skandinávské mytologie jsou světla na nebi ve skutečnosti odlesky jasné zbroje valkýr.
Jsou to bohyně, které odnášejí padlé válečníky do Valhaly, aby tam hodovali a čekali na poslední bitvu dobra se zlem. Inuitové považovali polární záři za světlo z říše mrtvých. Staří Římané uctívali ztělesnění polární záře, bohyni soumraku Auroru. Domorodí obyvatelé Austrálie považovali polární záři za lesní požár v zemi duchů.
