Na oběžné dráze kolem Země přibývá smetí vyrobeného lidmi. Vysloužilé satelity, vyhořelé raketové stupně a jejich trosky ohrožují funkční satelity i Mezinárodní vesmírnou stanici. A bude hůř. Italský inženýr proto přichází s nápadem, jak situaci alespoň trochu zlepšit.
Marco Castronuovo z Italské kosmické agentury představil v časopise Acta Astronautica vizi satelitu vybaveného dvěma rameny. Jedním by nefunkční satelit nebo raketový stupeň zachytil, druhým by na něj namontoval malou pohonnou jednotku. Ta by ho nasměrovala na nižší oběžnou dráhu, kde by se třením dále zpomaloval a brzy by shořel v atmosféře.
Navrhované řešení, kompatibilní s dnešními technickými možnostmi, by bylo schopno zlikvidovat pět velkých objektů ročně. To zní jako zanedbatelné číslo, když uvážíme, že monitorovací služby registrují asi osmnáct tisíc úlomků větších než deset centimetrů, menších jsou řádově miliony. I malé úlomky přitom představují kvůli rychlosti (a tedy značné kinetické energii) velké nebezpečí.
Přesto by měl takový počin smysl. Hned v počátku by totiž utnul řetězovou reakci, která by množství trosek postupně zvyšovala. Při náhodné srážce dvou velkých objektů by totiž vznikly stovky menších trosek a pravděpodobnost další kolize by řádově vzrostla. Každá další srážka by pak vyprodukovala další malé úlomky...
V roce 2007 si mezinárodní kritiku vysloužila Čína, když cvičně sestřelila jeden ze svých vysloužilých meteorologických satelitů. Rozpadl se přibližně na dva a půl tisíce úlomků. A v roce 2009 se ve výšce 790 kilometrů nad Sibiří srazil americký satelit komunikační firmy Iridium s vysloužilou ruskou družicí Cosmos 2251. I tato kolize "vyrobila" stovky menších trosek.
Sledovat dráhy všech těles přitom není v lidských (ani počítačových) silách. Pravděpodobnost srážky se tedy počítá pouze pro mezinárodní kosmickou stanici, pilotované lety a několik klíčových satelitů. Ostatní jsou ponechány osudu, i když jejich zničení může ohrozit další tělesa.
