Pohřeb Habsburga
Otto, Sissi a spol. Rakušané si zaniklé císařství idealizují

S velkou pompou pohřbívá dnes Rakousko syna svého posledního císaře Ottu von Habsburga. Za živa byl ale v této zemi dlouho nežádoucí. Ke své císařské minulosti má totiž alpská republika komplikovaný a částečně komický vztah.

Při snídani si dnešní Rakušan prolistuje Kronenzeitung (Korunní noviny) a zakousne k tomu kaisersemmel (císařskou žemli). Pokud je už dost dlouho zaměstnán ve státních službách, dopracoval se povýšení na hofrata (dvorního radu) a vydělává dost na to, aby si mohl pravidelně dávat kávu s dortíkem v císařském a královském (c.a k.) dvorním cukrářství Demel (K.u.K Hofzuckerbäcker Demel).

Jen o pár ulic dále, nedaleko známého hotelu Imperial, nabízí své služby c. a k. dvorní lazebník (K.u.K. Hofbarbier).

"Ve skutečnosti zůstalo Rakousko stále monarchií, bez ohledu na to, že je od konce první světové války republikou," napsal vídeňský deník Kurier jeden den po smrti bývalého korunního prince Otty von Habsburga, který zemřel 4. července ve věku 98 let v sousedním Bavorsku.

S láskou opečovávají Rakušané symboly bývalé velikosti.

Také uložení do hrobu prvorozeného syna posledního císaře rakouského má být dnes ve Vídni inscenováno jako leskuplný státní pohřeb - přestože za něj nesmí být označen. Téměř všichni politici si považují za čest se zúčastnit, republikánské vojsko udělá bývalému následníku trůnu špalír. Jeho zásluhy evropského politika za bavorskou Křesťanskosociální unii (CSU), který desítky let žil v jižním Německu, se dostávají do pozadí.

Ottu na poslední cestě doprovodí i rakouská c. k. armáda, respektive nadšenci z vojenských histiorických klubů v dobových uniformách.

Z právního hlediska byla monarchie v Rakousku odstraněna velmi důsledně, šlechtické tituly a přídomky jsou zakázány zákonem (proto se Otto žijící v Bavorsku mohl jmenovat von Habsburg, ale jeho syn Karl žijící v Rakousku pouze Karl Habsburg). Rakousko Habsburky, kteří v něm vládli stovky let, vypovědělo po roce 1918 ze země a teprve letos v červnu zrušilo pasáž volebního zákona, podle níž se žádný Habsburg nesměl ve volbách ucházet o funkci rakouského prezidenta.

V celé sobotní pohřební inscenaci jde ale spíše o nostalgii a kulturní vzpomínky, než že by si řadoví Rakušané skutečně přáli návrat císařské říše, míní vídeňský politolog Peter Filzmaier. "Spolkový prezident se ve skutečnosti nemusí vůbec obávat, že bychom tady opravdu chtěli absolutistickou hlavu státu," říká.

Jde o krásné vzpomínky na staré dobré časy, kdy bylo Rakousko ve světě mnohem větší a významnější, říká Rudolf Roubinek, autor scénáře v Rakousku legendárního komediálního pořadu My jsme císař. Představuje v něm vrchního hofmistra Seyffensteina, a fiktivní císař Robert Heinrich I. v něm přijímá prominenty.

Publikum se na ceremoniálu podle dvorských pravidel podílí s neuvěřitelným nadšením, které je překvapivé i pro mnohé znalce."Tenkrát to byl lesk a sláva, všechno bylo imperiální. A to už holt dneska není," vysvětluje Roubinek.

Nekončící ozvěny bývalé slávy totiž přiživuje jedno z nejdůležitějších hospodářských odvětví Rakouska - turistika. Podle studie organizace Wien Tourismus je totiž právě imperiální dědictví pro mnoho návštěvníků hlavním důvodem k cestě do rakouské metropole. Zámky Schönbrunn a Hofburg, okružní třída s výstavnými městskými domy napodobujícími paláce, španělská dvorská jezdecká škola - to všechno přiláká ročně k Dunaji miliony turistů.

"Habsburci velmi mnoho udělali pro atraktivitu Vídně, a dělají to vlastně dosud," říká mluvčí vídeňské turistické centrály Vera Schwederová. Kromě stavebních památek udělala dynastie z města také centrum umění a kultury: "Všechno to jsou věci, na které můžeme být hrdí," dodává.

Skutečné kritické vyrovnání se s minulostí je nejen mezi turisty, ale i mezi domácími vzácné. Většina návštěvníků hledá spíše obraz romanticko-pohádkový než historicky korektní, říká Schwederová. "Císařovna Sisi - ta už se vůbec stala mezinárodní značkou sama o sobě." V Rakousku je všeobecným jevem, že se císařské časy přešlechťují do kýče a vůbec nejsou nazírány prizmatem historické kritiky, dodává Filzmaier.

Při pompézním pohřbu Otty von Habsburga s četnými ceremoniemi nejde u mnoha lidí o nějaký skutečný smutek, ale spíš o pěstování kulturních vzpomínek, říká politolog. "Pokud bychom to vztáhli ke konkrétní osobě, předpokladem by bylo, že hrála v Rakousku politicky nebo společensky významnou roli. Tu zde ale Otto von Habsburg definitivně neměl," uzavřel Filzmaier.