Svými smrtícími výstřely 28. června roku 1914 v Sarajevu spáchal Gavrilo Princip zločin, který se stal vhodnou záminkou k rozpoutání první světové války (1914 až 1918). Srbský nacionalista tehdy v metropoli Bosny a Hercegoviny usmrtil arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda (měl vládnout jako František II.) a jeho manželku vévodkyni Žofii z Hohenbergu. Sto let poté ho Srbsko stále považuje za národního hrdinu a chce mu vzdát znovu čest, také velkým pomníkem.
S blížícím se výročím rozpoutání 1. světové války se opět, zjevně intenzívněji než v uplynulých desetiletích, rozhořely debaty o tom, kdo a hlavně kdo nejvíce nese vinu za do té doby největší jatka lidských dějin.
Zatímco především historici a experti němečtí a britští se pokoušejí hledat nové perspektivy při pohledu na rozhodující osudové měsíce roku 1914, snaží se Srbové dosti intenzívně setrvávat na svých bývalých pozicích. Dle nich byl atentátník, tehdy devatenáctiletý student gymnázia Gavrilo Princip, hrdina a vlastenec.
Aby to názorně ukázal světu, chce mu Bělehrad sto let poté konečně postavit pomník - a ne jeden. Jak napsal srbský provládní list Novosti, grandiózní Principův památník by měl být vztyčen letos 28. června v metropoli v parku Kalemegdan, jemuž dominuje Bělehradská pevnost.
Zadavatelem díla je srbská vláda. Podobný monument vyroste také ve východním Sarjevu, v němž mají stále hlavní slovo Srbové.
Památníků, respektive míst připomínajících Principův hrdinný čin je v Srbsku a v Bosně zatím poskrovnu. Jmenuje se po něm jmenuje několik ulic a v Sarajevu mu roku 1945 zřídili pamětní desku.
Na jednom sarajevském hřbitově byly roku uloženy 1920 uloženy jeho kosti. Převezli je tam z Terezína, kde byl Princip vězněn a poté v neoznačeném hrobě pohřben.
Jako neplnoletého jej soud poslal "jen" na 20 roků do těžkého žaláře. Ve vězení mu nasadili desetikilové okovy, které mu sňali až roku 1916, kdy měl těžké příznaky tuberkulózy. Když umíral, vážil pouhých 40 kilogramů.
Zvláště velké pobouření vzbudila v Srbsku kniha australského historika (pracuje v Cambridge) Christophera Clarka s názvem "Náměsíčníci: jak Evropa táhla do první světové války (The sleepwalkers: how Europe went to war in 1914), jež vypuknutí války vysvětluje jako výsledek mezinárodní krize.
Prudkou kritiku sklidilo především Clarkovo přirovnání tajné organizace srbských nacionalistů Černá ruka (Црна Рука), k níž patřil i Gavrilo Princip, k al-Kajdě.
Srbští historici hrozí, že budou bojkotovat mezinárodní konferenci, která se připravuje na červen v Sarajevu.
Bělehradský státní archiv čerstvě zveřejnil "utajovaný" dokument, údajně "důkaz proti revizionistickým historikům". Jde o dopis rakouského guvernéra Bosny a Hercegoviny, Oskara Potioreka, vídeňskému ministru financí Leonu Bilińskému z května 1913. Podle bosenskosrbských archivářů psaní dokládá, že Vídeň plánovala válku proti Srbsku víc než rok předtím, než Princip zaútočil na Františka Ferdinanda d'Este.
Podle srbského historika Miroslava Perišiče je dopis zásadním argumentem, který může Srbsko a jeho ruského spojence zbavit nálepky iniciátorů válečného konfliktu. "Dopis končí slovy, že by se mělo zabránit sbližování Záhřebu a Bělehradu."
Řada vědeckých kolegů Perišiče ve zbytku Evropy ale dopis tak neinterpretuje a podle jejich názoru není dostatečným důkazem o vídeňské politice.
Otazník se vznáší i nad tím, jak se písemnost dostala do bělehradského archivu. Rakouský historik Manfried Rauchensteiner míní, že Potiorekův dopis není žádným převratným nálezem.
Bělehrad, lze nyní slyšet, zjevně přehlédl, že srbský pohled na Čerou ruku jako spolek zmužilých bojovníků za svobodu dává Clarkovi a dalším interpretům dějin nové argumenty. Podle nich podobný radikální nacionalismus fungoval i v Srbsku roku 1914.
A sice ve smyslu, že malý, velmi militarizovaný stát si dal za úkol svrhnout s Ruskem za zády a s pomocí francouzských pěněz mocenské struktury na Balkáně. Srovnání s dneškem se tak přímo nabízí, třebaže to v Srbsku vyvolává nesouhlasné až zlostné reakce.
Srbové nalézají ale v boji o výklad dějin i spojence, alespoň částečné. Generální ředitel Rakouského státního archivu Wolfgang Maderthaner v rozhovoru s bělehradským listem Politika prohlásil, že sarajevský atentát nebyl ani příčinou, ani důvodem první světové války.
"(Atentát) byl pro habsburskou monarchii vítanou záminkou k rozběhnutí válečné mašinérie již dávno plánovaným směrem..."
Zároveň posloužil imperialistickým velmocím Evropy jako signál k otevření válečných front po celém kontinentu," citovala s Politika rakouského historika.
Při objasňování svého názoru Maderthaner podle deníku poukázal na to, že je obecně známo a dobře zdokumentováno bezmála ultimativní naléhání náčelníka rakousko-uherského generálního štábu Conrada von Hetzendorfa na císaře Viléma II. a na příslušné činitele tehdejšího německého generálního štábu, aby Vídeň podpořili v preventivní válce buď proti Itálii, nebo proti Srbsku, pokud se k tomu naskytne příležitost.
