Jedna sunnitská sekta. III. díl

Čas od času v arabských oázách vystoupí nějaký náboženský reformátor s představou návratu k beduínské prostotě. Jeden z nich sice zemřel v zapomnění, ale jeho nástupci založili Saúdskou Arábii a proklínaní sektáři se stali strážci svatých míst všech muslimů.

Předek dnešního saúdského královského rodu byl úzce spjat s náboženským kazatelem Muhammadem, synem Sulajmánovým, který byl z rodu ibn Abdal Vahhába z velkého kmene Banú Tamím (jedním z jeho dalších rodů je například as-Sání/al-Thani, který od roku 1825 vládne Katarem).

Se svými přívrženci si říkal mahhidín, vyznavači jediného boha. Jeho nepřátelé, to jest ostatní sunnitští Arabové, sektě říkali vahhábovci, vahhábité (al-wahhab).

Muhammad ibn Abdal Vahháb (narozen roku 1703) vyzýval k návratu k původní víře v Alláha, brojil proti všem symbolům spojených s vírou, ničil kapličky vesničanů na význačných místech. Za to byl většinou muslimů pronásledován.

Saúdové sami nazývají své učení salafismem (salafisté, "ti, co následují předky").

Ropné peníze Alláhovy

Saúdové (rod se vlastně jmenuje Ál Su´úd, "rod Suúdů", ale vžilo se Saúdů) zůstali ve svém pouštním království velezbožní dodnes. Jejich ministerstvo pro záležitosti islámu rozdá po světě ročně třicet milionů koránů (sic), zaměstnává na 120 tisíc lidí včetně 72 tisíc imámů, kteří mají doma na starosti duše a mravnost 29 milionů lidí.

Se stejnou intenzitou financují po světě nákladné stavby mešit a muslimské semináře a rozličná media. Od sedmdesátých let podporují se spřízněnými šejky ze Spojených emirátů či Kuvajtu svými petrodolary misionářskou činnost v západním světě.

ČTĚTE TAKÉ: Za velkou ropnou louží, I. díl
                       Beduínské kořeny. II. díl

S jejich pomocí se islám během jediné generace stal náboženským kultem, kterým se křesťanský Západ velmi intenzivně, byť bezradně zabývá a počty jeho vyznavačů v Evropě a Americe raketově rostou.

V zemích jako Francie, Německo, Británie tvoří muslimové už pět až osm procent obyvatelstva a na Balkáně v devadesátých letech vznikly tři převážně muslimské státy: Bosna, Kosovo a Albánie.

K tomu Turecko ovládané od roku 2002 konzervativní náboženskou stranou AKP Recepa Tayyipa Erdoğana a Abdullaha Güla důrazně buší na brány Bruselu, aby bylo vpuštěno do unie.

V době, kdy generace "68" dala západnímu světu v květovaných košilích a na vlně rhythm'n'blues nová pravidla, byl svět okouzlen indickou muzikou. Arabové se svým islámem byli známi pouze jako petrošejkové nebo jedna ze stran šestidenní a jomkippurové války (1967 a 1973).

Beduínská pravda

Hesla jako Dělej lásku, ne válku uvolnila přirozené xenofobní postoje většiny Evropanů a etnické poměry starého kontinentu se přistěhovalectvím během jedné generace místy výrazně změnily (Británie, Francie, Holandsko). V Rusku kavkazským teroristům neřeknou jinak než vachabit (též bandité) a ruský islám nesmírně posílil s rozpadem sovětské říše.

Jednou ze sil podporujících šíření islámu v Evropě jsou vahhábité. "Kočovní i usedlí Arabové věří v jediného boha (al-Láh), neviditelného a osobního všudypřítomného. Beduíni, hlavně chovatelé velbloudů, nemají ani svatých míst, věcí, prostředníků mezi člověkem a bohem, ani přesně stanovených modliteb a málo se starají o předpisy islámu."

Tak popisoval náboženské postoje obyvatel arabské pouště před první světovou válkou orientalista Alois Musil.

Usedlíci v oázách naopak mají svá posvátná místa, stromy, skály, prameny, ctili zemřelé jako své patrony, zkrátka neopustili zcela předislámský polyteismus. "Protože ale měli z kočovníků strach a dostávali od nich povolení cestovat mezi oasami, hledí si jejich názorů," vypichoval poměry před první světovou válkou v Arábii rakousko-český orientalista, z kterého se později ve "velké válce" stal rakouský protihráč britského agenta T. E. Lawrence.

Zakladatel vahhábismu (al-wahhabiya) Muhammad ibn Abdal Vahháb zemřel 14. července 1791 v zapomenutí a o jeho mužské potomstvo se nikdo nepostaral. Roku 1744 se Muhammad z rodiny Saúdů oženil s dcerou Muhammada-kazatele.

První saúdský stát

Imámem víry se tak stal as-Saúd. V době kazatelovy smrti byla Paříž a Evropa v revolučním rauši, respektive ve strachu z ní, Spojené státy prožívaly pátý rok svého dětství, v Praze se chystala korunovace Leopolda II. Habsburského českým králem.

Druhý z jmenovaných Muhammadů, Muhammad as-Saúd ibn Medžren (zemřel roku 1765) je zakladatelem saúdského státu. Roku 1747 byl prvním z beduínských náčelníků, který ve své rodové oase ad-Dir‘ija (Darija, Derijje) u Rijádu uznal wahhábismus za svou ideologii. Oddělil se od rodu Midžrinů (al-Migrin; Medžren), který měl kořeny v dávném středoarabském kmenovém svazu Banú Hanífa, a založil vlastní klan ibn Saúd.

Saúdové šířili svou moc oázu od oázy, ovládli i Medínu a Mekku. Pod Muhammadovým synem a nástupcem Abdal Azízem (vládl 1765-1803) se roku 1772 zmocnili rijádské oasy a celého kraje až po Perský záliv.

Roku 1799 velký šaríf-turecký guvernér Hidžázu Ghálib Efendi povolil Abdal Azízovi vahhábitské učení a připustil, aby jeho věřící při pouti-hadždži vstoupili do obou svatých měst.

Roku 1801 vykonal hadždž ibn Saúd osobně a do Mekky dorazil v čele velké karavany. Tím ale klid zbraní skončil.

Foto: repro Max Freiherr von Oppenheim, Vom Mittelmeer zum Persischen Meer, Berlín 1900; repro Alois Musil, Tajemná Amra, Praha 1932 a repro František Klement, Z ovzduší haremů a pouští, Praha 1909