Třicet let po pádu železné opony Češi zápasí se závislostmi více než kdy jindy. K tradičnímu pití alkoholu se významně přidaly drogy a nově také masové užívání léků proti úzkosti. "Zneužívání medikamentů je časovaná bomba," varuje Jiří Bouška z Adiktologické ambulance Praha-Podolí.
Jakým závislostem Češi propadají?
Úvodem zmiňme dosud neprobádané počítače a mobily. Ty se nám dostávají pod kůži opravdu hodně, dnešní děti je drží v ruce prakticky od narození. Jaké to bude mít v budoucnu dopady, zatím ještě nevíme. Dále tu je samozřejmě alkohol, jehož pití máme nejspíš zakořeněno v naší kulturní DNA, štamprli naléváme při jakékoli příležitosti. A s otevřením hranic se k nám začaly dostávat ve velkém drogy. Narkomani tu existovali i za socialismu, a ne málo, drogy ovšem nebyly tak dostupné jako dnes.
Co se bere nejvíce?
Byl to a stále je pervitin. Až daleko za ním následují heroin a opioidy z makovic nebo podobných, uměle vyrobených, látek. V dobře situované společnosti se dnes za přijatelnou zábavní drogu všeobecně považuje kokain. A ve velkém jede samozřejmě THC, tedy tetrahydrokanabinol, který bych ale na rozdíl od jiných vůbec nepodceňoval.
Marihuanu? Panuje všeobecné přesvědčení, že jde v podstatě o neškodnou měkkou drogu zralou na legalizaci. Vidíte to jinak?
Coby praktik z doléčovací ambulance na vlastní oči vídám, jak marihuana lidem komplikuje život, její uživatelé upadají do psychické závislosti a obtížně se z ní vymaňují. Po vysazení jsou nervózní, podráždění, trpí výbuchy vzteku, mají problémy s usínáním, zrychluje se nástup psychických potíží a podobně. V terapeutické komunitě jsem měl klienta, který si zahulil na večírku, poté strávil několik dní na jipce a pak dlouhé měsíce na psychiatrii s toxickou psychózou, kterou rozjelo právě THC. Pro ilustraci: toxickou psychózu provázejí sluchové halucinace, pocity pronásledování, abnormální emoce, agrese, nemocný bývá nebezpečný sobě i okolí. Je to zdravotní malér jako hrom, toxická psychóza těžce poznamená psychiku.
Spousta lidí v mém okolí marihuanu užívá celkem často a zdá se, že nikdo z nich žádný problém nemá.
Dlouhodobý uživatel marihuany se nad tím, co jsem řekl, možná shovívavě pousměje, já ale pracuji s lidmi, jimž problémy způsobila. Každý na THC reaguje jinak, a ne všem vždy sedne. Veškeré látky měnící vědomí jsou rizikové, ať jde o alkohol, marihuanu nebo pervitin. Kdo je chce zkusit, nikdy předem neví, jakou změnu v jeho hlavě napáchají. Spousta experimentátorů s marihuanou si skutečně projde obdobím dobré nálady a uvolnění, na některé jedince však může mít zcela devastační dopady. To si, prosím, všichni uvědomme, než to z legrace nebo zvědavosti zkusíme.
| Jiří Bouška (63) |
|
Absolvoval zdravotní školu, psychoterapeutickou fakultu v Praze a základní terapeutický výcvik ve skupinové terapii u známých odborníků Jitky Vodňanské, Antonína Šimka a později i Jaroslava Skály. Má osobní mnohaletou psychoanalytickou zkušenost. Působil v Krizovém centru Psychiatrické nemocnice v Praze, dále v Krizovém centru RIAPS, nyní přes dvacet let pracuje v obecně prospěšné společnosti Magdaléna, která každý rok pomůže k "nezávislosti" 1500 lidem. Nad závislostí vítězí sedmdesát procent jejích klientů. V rámci Magdalény pracoval dlouhá léta v terapeutické komunitě, kde vedl její Doléčovací centrum a v současné době je vedoucí programu Adiktologické ambulance Praha-Podolí. |
Na jaké návykové látce se závislost vytváří nejrychleji?
U heroinu nebo opiátů do ní spadnete už po méně než deseti užitích. Jde o fyzickou závislost s krutými abstinenčními příznaky. V případě pervitinu je průběh rovněž rychlý, ačkoli zde jde spíše o závislost psychickou. Uživatel cítí nutkavou, sžíravou touhu po droze, je podrážděný, nervózní a agresivní. Závislost pak souvisí se změnou vědomí.
A co alkohol?
Těžká závislost na etanolu má stejné devastační dopady jako u tvrdých drog. Někteří disponovaní jedinci se do ní zvládnou propít i za pár měsíců, obvykle však cesta k závislosti trvá delší dobu, často i několik let. Alkohol má pro začátečníka jednu výhodu, pokud to tak lze říci: druhý den mu bude natolik zle, že nějakou dobu nechce pití ani vidět. Uživatel drogy má karty rozdané zákeřněji, doznívání účinku je jiné než úlevné vyprchávání alkoholové kocoviny. Při dojezdu drogy se naopak dostavují neklid, nervozita, podrážděnost, což nutí k další dávce. Proto onen rychlejší vznik závislosti.
Které skupiny Čechů jsou v největším ohrožení z pádu do závislosti?
Samozřejmě mládež. Je nejzranitelnější při hledání místa v kolektivu, a když v něm figuruje někdo s drogovou zkušeností, nevyzrálí nebo nepoučení jedinci těžce odolávají pokušení. Podle statistik drogu vyzkouší zhruba třetina teenagerů.
Tvrdou drogu?
Měkkou i tvrdou. Více než třetina žáků na základní škole okusila alkohol a marihuanu, o něco méně než třetina pervitin a stimulanty, tedy taneční drogy, jako je extáze.
To zní dost úděsně.
Pozor, stejně jako upozorňuji na rizika marihuany, příčí se mi i přemrštěné strašení. Experiment s drogou v mládí neznamená, že z dotyčného vyroste alkoholik nebo narkoman. Opil se nebo zahulil s partou, eventuálně zkusil pervitin nebo extázi na diskotéce, ale v dospělosti už na to nebude mít čas ani chuť, bude mít rozum a jiné starosti. Koneckonců drogové pokusy přiznali i někteří politici včetně amerického prezidenta Billa Clintona. Problém začíná, když experiment přeroste v pravidelné užívání. Ovšem zjistit předem, kdo droze propadne, je prakticky nemožné.
Někdo drogu zkusí jen tak ze zvědavosti a "hecu", někdo po ní sáhne s cílem zahnat splín. Hraje to roli v případném rozjetí závislosti?
Ano. Řada lidí nevidí svět jako hezké místo. Zažívají úzkost, prázdnotu, necítí se dobře v kolektivu. Když pak zkusí drogu, téměř okamžitě přichází změna vnímání, obrovské uvolnění, bezbřehé sebevědomí, vysvobození z nepřátelského světa. Daň v podobě nepříjemných pocitů při dojezdu drogy se zpočátku jeví jako malá, až si člověk říká, proč nefetoval celý život, stojí to přece za to. Brzy ale na dveře zaklepe závislost s upozorněním, že přišel čas zaplatit daň. Bude daleko horší a bolestivější než chvilkový pocit velkého štěstí. U každé návykové látky totiž stonásobně platí stará pravda: když člověk něco dostane, nikdy to není zadarmo.
Kdo by měl dospívajícím vysvětlit, že experimentem s drogou si zahrávají s něčím, co může zcela změnit jejich život? Rodiče?
Rodiče, pokud toho jsou schopni, ale určitě i preventivní programy ve škole s jednoznačným poselstvím: experiment s jakoukoli drogou je obrovským rizikem, protože nevíte, co přijde pak.
Jak mladé máte klienty?
V Doléčovacím centru Magdaléna pracujeme pouze s dospělou klientelou, ale zprávy z dětského a dorostového detoxikačního centra nemocnice pod Petřínem jsou nesmírně smutné: šesti či sedmiletí kuřáci cigaret, osmiletí pravidelní uživatelé pervitinu... Jde o děti z oblastí s velkým výskytem patologických jevů, jako třeba záškoláctví a podobně.
A dospělí?
K nám už docházejí lidé, kteří pochopili, že nechtějí žít s drogou nebo alkoholem, a rozhodli se s tím něco dělat. Z tohoto vzorku tedy nelze usuzovat vůbec nic, protože tisíce jiných závislých v žádném léčebného programu nejsou a není o nich žádný přehled. Máte pijáky, kteří si dají svých pět šest piv denně a dvanáct o víkendu, jakžtakž žijí a chodí do práce, zdánlivě žádný problém. U drog to bude podobné. Jde o dlouhodobý život ve světě konzumace. Tito lidé obvykle tuší, že něco není v pořádku a měli by situaci řešit. Buď ale nechtějí nebo mají strach z léčebny, pobyt v ní si nedovedou představit, anebo jim už změna osobnosti nedovoluje představit si vůbec nic.
Léčba musí vždy znamenat psychiatrii, detox a několikaměsíční izolaci?
Nejdůležitější je poskytnout takovou léčbu, kterou daný člověk vzhledem ke své aktuální situaci zrovna potřebuje. Péče o závislé se po třiceti letech dostala do situace, kdy existuje systém, který to umožňuje, tedy poskytnout základní zdravotní a hygienický servis a také poradenství. To vše včetně terénní práce přes samotnou léčbu v psychiatrické nemocnici, terapeutické komunitě nebo adiktologické ambulanci až po doléčování v doléčovacích centrech. Kvůli nedostatku peněz jsou však některé tyto služby momentálně v ohrožení. Pokud stát a krajské samosprávy nezmění svou politiku financování adiktologických služeb, hrozí poprvé od listopadu 1989 omezování a rušení ambulantní péče o závislé na alkoholu a drogách.
Kolik léčených dokáže abstinovat?
Záleží, zda klient v sobě dokáže objevit kus zdravého já a najít štěstí a pohodu jinde než v droze.
A konkrétní úspěšnost?
Závislost je chronické, recidivující onemocnění. Úspěšnost léčby se odvíjí jak od doby a kvality abstinence závislých osob, tak od opakovaných léčebných intervencí v době, kdy se jim zrovna nedaří. Úspěšnost léčby vyjádřená v procentech neříká téměř nic. Vždy stojí za to pomoci člověku abstinovat a bojovat.
| Z deníku závislých na lécích |
|
"...Nejdříve jsem si diazepam vzala jen občas, když mi bylo psychicky hodně špatně, v opravdu krizové situaci, a vždy mi pomohl. Pak jsem ho ale občas začala brát jen tak a den byl veselejší. Jenže najednou už mi 10 mg nic nedělá, ani 20 mg. Tablety už mi nedají vůbec nic, maximálně to, že dobře usnu. Začala jsem ho občasně užívat nitrožilně. Jenže se děje to samé - čtyři desetimiligramové ampule a nic. Už žádné euforie a uvolnění jako dřív. Jen spánek, další den je mi zle a mívám okna jako výkladní skříň, nepamatuji si třeba půl dne. Strašné." "...Roku 2008 jsem začal studovat na vysoké škole a přednášky před spolužáky bych bez léků nedal. No, a celý jedenáctiletý kolotoč začal... Prošel jsem celou řadou léků, a to Xanaxem, Neurolem, Frontinem, Rivotrilem, a poslední roky užívám Lexaurin, balení 3 mg. Největší dávka, aby zafungoval, je asi šest tabletek denně, což je 18 mg, někdy si dám jen 9 mg, záleží na náročnosti situace. Užívám to takto celé roky." |
Primář Ondřej Rotter z psychiatrie v Horních Beřkovicích loni varoval (viz TÝDEN č. 30/18) před raketovým růstem uživatelů psychofarmak. Projevuje se už jejich masové předepisování v počtu závislých?
Tento fenomén se nebojím označit za časovanou bombu a jde z něj hrůza. Léky jako diazepam, neurol, lexaurin, oxazepam či rivotril vyvolávají závislost za šest týdnů, někdy už po měsíci užívání. Tato závislost je nesmírně silná, doslova se vryje pod kůži, způsobuje život ohrožující stavy. Těchto nešťastníků opravdu velice rychle přibývá.
Jak je možné, že praktičtí lékaři lexauriny a diazepamy bez okolků předepisují?
Jejich myšlenkovým pochodům se snažím usilovně porozumět. Pochopit, že takový lékař chce bezprostředně pomoci pacientovi, který třeba nemůže spát, trpí úzkostí nebo nezvládá momentální psychické problémy. Předepíše mu tedy lexaurin. Pacient pookřeje, přijde úleva, úzkost je pryč, ale za několik týdnů pravidelného užívání už nemůže bez lexaurinu existovat. Nechci ale napadat praktické lékaře, jde o problém celého pojetí medicíny. Za každou cenu odstraňujeme projevy, nikoli příčiny. Máte úzkost, dostanete pilulku. A ona opravdu pomůže. Ale je to jako u drog - něco za něco. A cena za chvilkovou úlevu je krutá.
