Tablet je dnes běžnou "hračkou" již pro předškoláky. Jeho každodenní sledování ale může časem přerůst až v závislost. "Zejména některé nesmělé a neprůbojné děti náhle zjistí, že na tabletu se mohou realizovat," říká adiktoložka Lenka Šťastná.
Kolik času denně by mělo předškolní dítě trávit u tabletu či chytrého telefonu?
Maximálně hodinu. Ale nejde ani tak o přesnou dobu, protože pokud nebude mít tablet či mobil, přestěhuje se k televizi. Pořád je pasivním příjemcem informací. Problém je v tom, jakým způsobem děti tráví volný čas. U nás v ambulanci řešíme zejména děti starší deseti let, kdy je problém, že rodiče na ně nemají čas a ony často nemají koníčky.
Takže když je dítě závislé na technologiích, je to vina rodičů?
Z větší části ano. Je to kombinace výchovného stylu rodičů, jejich přístupu k technologiím a také skutečnosti, že k tomu má dítě prostě sklon. Problém je, pokud bylo odmalička vedeno spíše k pasivnímu příjmu informací, než že by umělo aktivně trávit volný čas.
Co byste rodičům doporučila?
Tyto děti chodí do školky, ale pak by měly trávit čas s rodiči. Čím mladší potomci, tím více společného času. Ale nemám na mysli, že by musely každý den něco vyrábět a tvořit. Jak to má potom matka stihnout, když má ještě uklízet, vařit? Společně s dětmi se dají dělat běžné činnosti - jít spolu nakoupit, na hřiště, společně vařit. Můžete například říct: "Pojď mi pomoct dát prádlo do pračky, pojď krájet brambory... "
To chce sice pořádnou trpělivost, ale můžete si spolu během té práce aspoň povídat, že?
Navíc děti získají pocit zodpovědnosti a důležitosti, že je k té činnosti rodič pustí. Už jsem měla v ruce nůž, krájela jsem a zvládla to! Anebo se mi líbí, když se rodiče s dítětem dívají před spaním na večerníček nebo jinou pohádku. Zasmějí se spolu, a když dítě něčemu nerozumí, bezprostředně se na to zeptá.
Často vidím rodiče v restauraci, jak dávají potomkovi mobil, aby se zabavil a oni se v klidu najedli. Jaký na to máte názor?
U jídelního stolu by žádný přístroj být neměl, navíc když jíme, tak sdílíme prostor a čas, je to příležitost být spolu. Ale samozřejmě, když si chci s partnerem jednou za čas v klidu promluvit, něco vyřešit, proč ne. Jednou za čas. Jinak bych to rozhodně nedoporučovala. Kdyby se mě rodič zeptal, tak odpovím, že první pravidlo, které zavedete, je, že u jídla nebude žádný displej.
A co když rodič řekne, že se dcera nebo syn nají, jen pokud sledují něco na mobilu?
Je to špatný návyk. Dítě v tomto případě nemá nastavenou hranici. Rodič by měl říct: "Nebudeš jíst? Tak nejez, bude až večeře." Podruhé už si to dítě rozmyslí.
Na druhou stranu, moderní technologie do dnešní doby patří, děti je vidí všude kolem.
Jistě. Dřív lidé v tramvajích drželi v ruce knížku, dnes mají častěji mobil. V tom lepším případě je to jen změna formy. Každé dítě si rádo sedne k tabletu nebo mobilu, je to barevné a jednoduché. Jen nad tím rodiče musejí více přemýšlet. Když vidím, že je dítě už hodinu na tabletu, tak reaguji třeba nabídkou zajezdit si na kole. Nebo to naplánuji tak, aby mu ta hodina na tabletu vyšla po obědě, kdy je polední klid. Pokud technologie využíváme rozumně a užitečně, nemusí to podle mého názoru být problém.
A co je podle vás velký problém?
Dát dítěti tablet večer před spaním a říct: "Koukej se na pohádku." Kdyby mi tohle řekli rodiče, odpovím - nedělejte to.
Proč?
Přečtěte jim pohádku, zazpívejte jim, nechejte je usnout, ale rozhodně ne digitální technologie do postele.
Jak rodiče vůbec poznají, že má jejich potomek problém, že u něj začíná závislost?
Na internetu prožívá veškerý volný čas, dává mu přednost před reálným světem. Dospívající ve věku 15-17 let tam klidně stráví i dvanáct hodin denně.
Jaké zdravotní potíže to může způsobit?
Dospívající mívají problémy s jídlem, trpí nechutenstvím. Nebo nespavostí či únavou poté, co koukají na displej dlouho do noci.
Pracujete především s rodiči těchto dětí. Jací jsou? Spojuje je něco?
Máme nejčastěji dva typy rodičů. V první řadě jde o sociálně slabé rodiny, kdy rodiče musejí hodně pracovat a nemají čas na děti ani peníze na kroužky. Některé děti jsou vyčleňovány z kolektivu. Naopak na internetu najdou spoustu přátel, před kterými se nemusejí stydět a mohou s nimi komunikovat. A rodiče jsou většinou rádi, když se jejich potomek díky technologiím zabaví.
A ten druhý typ rodičů? To je jejich opak, ne?
Zhruba ano. Ambiciózní a velmi pečující rodiče, kteří se příliš bojí. Přečetli si něco v novinách, řeknou si: Aha, můj syn taky tráví tři hodiny denně na internetu, tak to je asi závislost. Jde o hyperprotektivní rodiče, kteří nadměrně kontrolují své dítě. A když děti mají velkou kontrolu a žádnou svobodu, cítí na internetu obrovskou volnost.
Takové děti z bavlnky...
Ano, mají zdánlivě všechno. Ale časem zjistíme, že také musejí mít na vysvědčení samé jedničky a každý den mají jeden dva kroužky, na které musí chodit, přestože je některé nebaví.
Takže tu máme dva extrémy rodičovství - laxní rodiče ze sociálně slabých vrstev a pak ti přehnaně pečující s finanční jistotou.
Obecný problém je dodržování hranic. Rodiče, kteří pečují moc, nedávají dítěti svobodu přiměřenou věku. A u těch, kteří moc nepečují, má dítě naopak svobodu přehnanou a neví si s ní rady. Na druhou stranu nemyslím, že za vše můžou rodiče. Když nad tím problémem rodiče přemýšlejí a jsou ochotni něco změnit, tak se to zlepší. Někdy stačí drobnosti.
Například?
Udělat si čas a s dítětem si promluvit. Často zjistím, že rodiče velmi dbají o známky ve škole, kroužky, oblečení, ale neptají se dítěte: "Jak ses měl ve škole, jak to dneska šlo?" A nemyslím tím známky.
Co s rodiči během terapií řešíte nejčastěji?
Právě komunikaci s dětmi. O děti by se měly zajímat, mluvit s nimi, podporovat je. Klíčové je i dodržování pravidel. Když něco zakážu, tak to za hodinu nemůžu přehlédnout a nechat to být. Tím jen říkám: "Dělej si, co chceš, mně je to vlastně jedno. Ty jsi mi jedno." Když dáte trest, musíte to dodržet. Když dáte pravidlo, musíte na něm trvat. To se většinou neděje. A pak řešíme, kdy hranice povolit a nechat dítě být samostatné, aby ukázalo, že něco zvládne samo, že mu rodiče věří. Právě tam roste sebevědomí.
Tráví rodiče těchto dětí také hodně času na mobilu? Je takovou jejich prodlouženou rukou?
Často. Někdy řeknu mamince: "No tak tu wifinu vypněte, zkuste to aspoň na měsíc." Ale ona odpoví: "To já nemůžu, protože tatínek by bez internetu nemohl být." Takže tatínek je tedy důležitější než dítě a není ochoten pro dobro svého dítěte si něco odříct?!
Co říkáte na různá videa na YouTube? Jaká například nemůžete vystát?
Nelíbí se mi youtubeři. Přijde mi to hloupé, a to i jejich čeština a způsob vyjadřování. Nelíbí se mi videa, kde někdo hraje nějakou hru. Místo toho, aby si děti například Minecraft zahrály, sledují, jak ho hraje někdo jiný.
Lze dítěti rozmluvit, aby takové video sledovalo? Vysvětlit mu, že je to hloupost...
V první řadě by rodiče měli mít přehled o tom, co dítě na YouTube dělá, aby nehrálo agresivní hry nebo hry pro jeho věk nevhodné. Je důležité o tom mluvit, říct mu vlastní názor, ale úplně to před ním nekritizovat. Pověz mi, na co se to díváš? Co tě na tom zajímá? Ty chceš být parkourista?
A když řekne: Jo, chci být parkourista.
Tak fajn, půjdeme spolu na hřiště něco vyzkoušet! Pokud je to pro děti nějaká inspirace, proč ne. Jen bychom měli najít způsob, jak to přenést do reality.
Mgr. Lenka Šťastná, Ph.D. (41) |
Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a klinickou psychologii na Univerzitě Palackého. Působila v Národním monitorovacím středisku pro drogy a drogové závislosti při Úřadu vlády ČR, od roku 2005 pracuje jako psycholožka a adiktoložka. Je vedoucí Centra léčby na Klinice adiktologie 1. Lékařské fakulty UK a VFN, od roku 2015 vede Ambulanci dětské a dorostové adiktologie a Adiktologickou ambulanci Kliniky adiktologie. Je vdaná, má dvě děti. |