Možné riziko
Lékaři by u lidí s příznaky měli při diagnostice zvažovat i opičí neštovice

Lékaři by podle Státního zdravotního ústavu (SZÚ) měli při diagnostice lidí s typickými příznaky zvažovat i opičí neštovice, které se vyskytly ve Španělsku, Portugalsku a Velké Británii. V ČR se zatím žádný potvrzený případ ani podezření neobjevily, řekla v pátek mluvčí SZÚ Štěpánka Čechová. Mezi první příznaky podle webu SZÚ patří horečka, zimnice, bolesti hlavy nebo svalů, po jednom až třech dnech se objeví typická vyrážka.

Odborníci považují pravděpodobnost přenosu bez sexuálního kontaktu za nízkou. "Je nutné informovat odbornou a laickou veřejnost o potenciálním riziku šíření opičích neštovic, zejména u osob komunity mužů majících sex s muži nebo osob, které mají příležitostný sex nebo více sexuálních partnerů," uvedl SZÚ.

Vyrážka se často objeví nejprve na obličeji, poté se šíří na další části těla. U pacientů z komunity mužů majících sex s muži, kde se onemocnění v zahraničí vyskytlo, byla nejčastěji na genitáliích. Před nákazou opičími neštovicemi chrání i očkování proti pravým neštovicím.

"Pokud jsou v zemi dostupné vakcíny proti pravým neštovicím, mělo by se (...) po zhodnocení poměru rizika a přínosu zvážit očkování vysoce rizikových blízkých osob. U závažných případů lze zvážit léčbu registrovaným antivirotikem, pokud je lék v zemi dostupný," píše SZÚ.

Nemoc obvykle trvá dva až čtyři týdny, většina pacientů se uzdraví. Studie z Afriky prokázaly smrtnost asi 3,6 procenta, u neočkovaných proti pravým neštovicím až deset procent. Ohroženi jsou zejména lidé s oslabenou imunitou, smrtnost je vyšší u dětí a mladých dospělých.

Zhruba před týdnem oznámila první případy Velká Británie, prozatím jich má sedm, Španělsko osm a Portugalsko 25 podezření. Odborníci označují frekvenci přenosu z člověka na člověka za neobvykle vysokou. Pravděpodobně tak dochází ke komunitnímu přenosu bez předchozí cesty do oblastí, kde se opičí neštovice vyskytují.

Poprvé bylo onemocnění člověka nahlášeno v roce 1970 v Demokratické republice Kongo, následně v dalších zemích střední a západní Afriky. Případy mimo Evropu jsou spojeny buď s cestováním, nebo dovozem zvířat. Ze zvířete na člověka se nemoc může přenést kousnutím, poškrábáním, přípravou masa divokých zvířat nebo kontaktem s jejich tělními tekutinami, ale také například z kontaminované podestýlky.